Laura Vanderkam: I Know How She Does It

5. srpna 2016 v 13:10 | mňau
Perfektní kniha o time-managementu s dětmi

Time-management s dětmi - to není o tom osvojit si pár triků nebo technik. Každý, kdo byl zvyklý sám se řídit a být produktivní, a pak to zkusil s malými dětmi, to musel zažít. Nepředvídatelnost, čas roztříštěný na malé časové bloky, únava v kteroukoli denní dobu. Co fungovalo dřív, nefunguje, a není to, že jsme línější. Je to prostě svět vzhůru nohama. Dobrým řešením je mít o malé děti postaráno - školka, chůva, ale ani to nevyřeší vše. Jak přijdou nemoci, nemůžeme dítě strčit do kolektivu ani k "cizím".

Já už mám starší dítě sedmileté, mladší tříleté a skoro celou dobu, co jsou holky na světě, pracuji. Ne tak jako Američanky, 50 hodin týdně. Spíš něco mezi čtvrt a půl úvazkem. A i tak mi to - koordinace rodiny - dává zabrat. Proto jsem ráda sáhla po knížce I Know How She Does It. Četla jsem ji poprvé loni v létě, letos jsem jí z čtečky vylovila znovu.

Stejně jako napoprvé některé věci nepobírám:
1. americké matky budují kariéru, i když mají děti úplně maličké, třeba tříměsíční,
2. budování kariéry znamená, že se pracuje přes padesát hodin týdně - třeba i šedesát.

Vzhledem k těmto dvěma faktům jsem loni brala knihu s rezervou, ale teď se mi nějak podařilo s tím pořád nepolemizovat a vzít v úvahu to, co autorka vypozorovala jako účinné time-management strategie pro zaměstnané matky. A je toho hodně - doporučuje zapracovat na celkovém životním přístupu a má i konkrétní tipy, "techniky". Ale žádné Pomodoro ani GTD.

Hlavní východiska jsou asi tato:

  • je třeba si život užívat - a líp se užívá, když se plánuje i volný čas. Jinak se stane, že člověk ve chvílích volna čumí do emailu a nezažije to hezké, co by mohl.
  • i když pracujete 50 hodin týdně a 50 hodin týdně spíte, pořád zbývá asi 68 hodin - a to je váš volný čas (no, je tam nějaké dojíždění, nějaké jídlo, mytí, a takové ty věci, ale 30 hodin leisure prostě máte, a basta)
  • to, že nenacpete 20 minut běhu (jógy, čtení, poslechu hudby, mazlení s dětmi, whatever) do každého dne, neznamená, že to nemáte dělat vůbec. Tak běhejte 20 minut jenom třikrát týdně, to je 60 minut běhu týdně, a to je o 60 minut víc než vaše současná nula. Jo?
  • když uvažujete o tom, co rádi děláte, neuvažujte o dnech - do 24 hodin se všecko nacpat nedá. Základní měrnou jednotkou pro vás nechť je týden, tam už nacpete, co si opravdu přejete, fakt.

Co se mi velmi líbí, že autorka si své tipy necucá z prstu. Je matkou větší smečky malých dětí, k tomu píše knihy a školí time-management a přednáší atd., ale nepíše (jen) o vlastních zkušenostech a strategiích. Požádala množství žen na vysokých pozicích v byznysu, ale i neziskovkách a freelance byznysmenek, aby jí vedly časový záznam toho, jak tráví čas. A pak se s řadou z nich bavila do hloubky. A díky tomu objevila pár vzorců, které zřejmě fungují.

A teď pár těch tipů, co jsem si zapamatovala:
time-management neznamená, že plánuju každou minutu a chci být pořád pracovitá a produktivní. Ale že když se mi naskytne chvilka času, tak do ní umím vrazit to, co mi dělá radost, vrací energii, ať už je to dobrovolničení, zahradničení, čtení.
Život se má užívat, dokud se žije. Takže je třeba mít přehled, ba dokonce seznam, co mě baví, co mě těší a co v životě chci.
Málo věcí v životě našich dětí vlastně můžeme ovlivnit. Ale můžeme ovlivnit, jestli budou jako dospělí vnímat své dětství jako šťastné. A to tím, že přemýšlíme o společném čase a děláme v něm úmyslně věci, na které se dá vzpomínat - blbnem, sportujem, chodíme ven v dešti a tak.
Napište si, co byste všecko dělali, kdybyste měli týdně 30 hodin času navíc. A pak se do něčeho prostě pusťte. (Teď si říkám, že se se psem prostě vydám na ten cvičák. To dám.)
Napište si seznam 100 vlastních snů (je to americký, já vím).
Napište si seznam 30 rodinných dobrodružství, které za rok zrealizujete. Každý člen rodiny přidá.
Cvičte. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy, jak to dostat do harmonogramu, jsou v knize :)
Spěte víc. Bude všechno lepší. Konkrétní tipy vy víte kde.
Udělat dětem šťastné dětství je volba. Stejně jako mít šťastné manželství.
S malými dětmi budeš unavená pořád. Tak se prostě zvedni a jdi s nimi něco dělat, je to lepší, než na ně houkat, ať jsou chvíli zticha. A budeš z toho mít větší radost.
Uklízíte-li pravidelně a systematicky, uklízíte víc, než je potřeba. Víc hodin, než je potřeba.
Každou minutu jde zaflákat domácími pracemi, Facebookem nebo emailem. Ale někdy je to škoda.


Kniha je skvělá. Moc doporučuju jako inspiraci k zamyšlení nad tím, co je v životě důležité, co mě naplňuje radostí a jak toho dostat do života víc. Jak být matkou ne mimochodem, ale - třeba i v menších časových úsecích - ale daleko častěji naplno. Jak kombinovat cizí a vlastní péči o děti, jak pracovat s prioritami, a jak je nejdřív vůbec rozeznat. Doporučuju mít po ruce a občas, pro osvěžení, kousek učíst. Mě umí zvednout z postele a přimět jít s dětmi skákat v blátivých kalužích. Třeba vás taky vytáhne někam, kde jste ještě nebyli : )
 


Stěhuju se

2. září 2014 v 18:43 | mňau
Zatím ne do Srbska, ale z této čím dál horší služby ke konkurenci jesteziju.blogspot.com.
 


Ještě žijeme,

2. září 2014 v 18:40 | mňau

ale umřelo nám (ještě nenarozené) miminko. V úterý na ultrazvuku mávalo ploutvičkama, ve čtvrtek se udělalo Karle hrozně zle, blinkat a průjmovat přestala až v neděli. V tutéž neděli to miminko vzdalo - nejspíš dostalo stejnou infekci. Já to ale nevěděla ještě celý týden. Až jednou v noci jsem si všimla, že nemůžu nahmatat pevný těhotenský kopeček. Místo něj jen měkké břicho. Napadlo mě, že dítě je pryč. Druhý den jsem šla na plánovaný screening v prvním trimestru a před klinikou si na to vzpomněla. Nenápadně jsem mrkla na břicho - pořád takové nevzhledné, velké, měkké.

Mám pro vás špatnou zprávu. Tu nejhorší.

Dovedla jsem si představit i horší zprávy, ale slzy mi začaly téct hned. Pak jsem byla trochu mimo, nemohla jsem si vzpomenout, jak se jede do Apolináře. David mě navigoval po telefonu. To už jste dneska pátá, řekli mi v porodnici. Asi mě chtěli potěšit. Toho dne na mě ale fungovala jen Jula.

Mami, mně je to moc líto, že nám to miminko umřelojé, tady maj zmrzlinu, kup mi zmrzlinu!

O dva dny později nástup na "výkon". Emočně stabilní, napsala si sestra u příjmu. Ještě že mě neviděla minutu před tím před vchodem. Zbrusu noví tatínkové si nesou domů zbrusu nová dítka v zbrusu nových autosedačkách a v opačném směru pochodují těhotné na předporodní kontroly. Nikomu nezávidím těhotenství ani miminko (nakonec Karla je skoro taky ještě miminko), ale projít tou uličkou mě stálo moc sil.

Kdysi jsem si vůbec nedovedla představit, že přijít o nenarozené dítě je nějaká zásadní událost. Později mi došlo, že to může být pořádná pecka, zvlášť v pozdějších fázích těhotenství. Ale stejně mě překvapuje, jaký je to nápor na psychiku. Přestože máme doma dvě holky a můžeme si tedy říkat, že už jsme vlastně kompletní. Přestože náš "plod" měl jen tři měsíce a jen pár centimetrů.

Drobečku, ahoj.

v kavárně

14. května 2014 v 20:48 | mňau
Proč nemluví?
Proč by mluvil, vždyť je tu sám. Pije kafe a čte si.
A to nemusí mluvit?
Nemusí.
To já bych nevydržela!

Malé luxusy

20. ledna 2014 v 21:47 | mňau
Nový potah na žehlící prkno. Nůž, který opravdu krájí. Osm dětských lžiček místo tří. Drobnosti, bez kterých se dá žít. Člověk je vůbec nepotřebuje. Ale když si je dopřeje, přijde pocit luxusu. Máme něco, co je příjemné mít, i když jsme to vůbec nepotřebovali. Ó, my se máme!

nestereo

11. ledna 2014 v 21:49 | mňau
Zítra musím vylézt do třetího patra po čtyřech. Nakonec, proč ne, už dlouho nás sousedi na chodbách neprobírali. "Ta vám byla tak vožralá, šla do schodů po čtyřech! V deset ráno! A on ji při tom fotil, paní. To je domácnost. No jak říkám, děti jim tam furt řvou, chudáci malí, a aby ne, když choděj domů takhle."

Úkol jsem si uložila sama na kurzu tvůrčího psaní. "Abyste prožili nějakou situaci a uměli ji popsat, musíte vypnout autopilota. Autopilot se vypne tak, že děláte věci jinak než normálně. Nestereotypně."

Tak tu teď vzývám tuhle nestereotypní modlu a přemýšlím, do jakého svého příštího románu tu scénu zakomponuju. Studené schody, vlhké vůně, nahoře bouchly dveře. Paní Hadrbolcová půjde za chvíli kolem a bude se moc držet, aby si neodplivla. Nemá nás ráda. Máme hlučné děti a nájezd na kočárek umístěný na schodech do sklepa.

Ale neodplivne si a místo toho dojde pro předsedu domovního výboru, aby se na to "taky podíval". "Zasloužíme si takovéhle asociální sousedy, pane Léble? Neměla bych to někde nahlásit? O nás nejde, ale co ty děti?"

Nakonec, není moc stereotypní prostě ty schody do třetího patra naráz vylézt? Neměla bych se třeba ještě pozvracet nebo usnout na podestě?

Pane učiteli,

20. prosince 2013 v 21:26 | mňau

nedávno se mi o Vás zdálo a bylo to moc fajn. Uvědomila jsem si pak ráno, že jste pro mě vzor učitele a že bych byla ráda, kdyby se moje děti časem dostaly "do rukou" někomu, jako jste Vy.
Mezi mými známými, rodiči malých dětí, se teď školy hodně řeší a souhrnný pocit je takový, že dnešní učitelé jsou hrůza a děs a že je nejlepší učit děti sám doma (to by dopadlo!) a nebo sehnat (založit) soukromou školu. Ale když si vzpomenu na Vás a ještě několik osobností z mojí vlastní základky dvacet let zpátky, přestane mi to připadat tak zlé.
Přeju si, abyste byl zdráv a spokojen a abych s Vámi mohla ještě někdy mluvit. Vzpomínám na hodiny češtiny a oceňuju, jak jste s námi puberťáky uměl mluvit laskavě a partnersky a přesto s patřičnou autoritou učitele. Děkuju za to. Člověk za léta mnohé zapomene, ale to, že s ním někdo jednal s úctou a laskavě, i když byl ještě "dítě", ten je k nezaplacení.

Krásné Vánoce a hodně štěstí.

Setkání

17. prosince 2013 v 21:27 | mňau
Běžely jsme na vánoční výstavu do Botanické. Jula v puse lízátko, dostala ho ve školce k svátku. Zastavovala u všech výloh s ošklivými barevnými věcmi. Nejvíc se jí líbí východní nehtové umění - čím víc barev, tím líp. Ale ráda postává i u výloh s plastovými naušnicemi a nepovedenými svatebními šaty. I tady platí pravidlo o barvách.

Trpělivě jsem čekala, protože mimino spalo. Mohlo mi to být celkem jedno, kolik zastávek na cestě uděláme. Ale úplně nebylo. Mrzlo.

Konečně jsme přešly most a dostaly se na Palačák. Julinka dolízala a podávala mi tyčku. Odmítla jsem a poslala ji s ní do koše. Dolů, do parku, přesněji do Zítkových sadů. "Seběhni schody, vyhoď tyčku do koše, na opačném konci parku u těch laviček se sejdeme." Park se jmenuje sady, ale je prakticky bez stromů. Naprosto přehledný.

Jula z nějakého důvodu minula první koš, druhý koš i třetí koš. U všech se sice zastavila, ale nějak se jí nezdály dost dobré pro její tyčku. Já šla s kočárem při silnici, do parku jsem zahnula až po třiceti metrech a v tom jsem ho uviděla.

Nešel vzpřímeně ani přímo. Potácel se a hroutil do sebe. Podle vzezření a mých předsudků mix alkoholika, houmlesa, šílence a možná i násilníka. Mezi mnou a jím asi čtyřicet metrů. Jula mu neomylně běží vstříc, ale pozor, vůbec ho nevnímá. Vnímá koš, který je tři metry od něj. Právě ten si prý zaslouží její lízátkovou tyčinku.

Do prdele! zahřmí chlap. Táhl množství igelitek a jedna se mu zrovna rozervala. Obsah se sype na zem. Jula se zájmem vzhlédne. Chlap omylem vzhlédne.

Zlatíčko! Promiň. Já si nevšiml, že jsi tady. Promiň, já nechtěl takhle nadávat, povídá jí. Sedl si na lavičku, aby jí viděl do očí a povídal si s ní. A Jula vykládá a vykládá. Chlap ji zpovídá, směje se, občas na mě koukne. Je chytrá, zahuláká. Moc chytrá.

Trvá to dlouho. Je zima. Trochu se tomu směju. Už bych šla. Ale stydím se jim to povídání nějakým mateřským povelem ukončit. Konečně ji chlap propouští. Ještě si mávají.

Co jste si povídali?
Co by? Nechci ti to říct. A pojď rychle, je mi zima.

glob

8. prosince 2013 v 21:33 | mňau
glob glob

Další články


Kam dál