bobík

Středa v 22:36 | mňau
Julie přestala vyžadovat Lipánek a začala vyžadovat Bobík. A začala si u toho prozpěvovat Mňam, mňam, Bobík, roztančíme s kamarády, mňam, mňam, Bobík, tři dva jedna teď. "To jsem se naučila ve školce," prej.

Moje původní domněnka byla, že to je nějaká školková písnička, že třeba školka nakoupila desetitisíce Bobíků do zásoby a učitelky to teď povinně dětem prozpěvují, aby je přiměly to radostně baštit o všech svačinách.

Ale poněvadž jsem docela chytrá holka, brzo mi došlo, že je to písnička televizní a že si to děti ve školce zpívaj dobrovolně. Nakonec tak blbá píseň nemůže být odjinud než z televize, né?

Je to prima tu televizi nemít. A to i když mi vůbec nevadí změna smetánkovské orientace. Já se Bobíkem radostně a dobrovolně živila ještě na střední. A bez písničky. Bobík rohlík rulez!
Počet komentářů: 1
 

To jsme toho stihly, viď, mami?

15. května 2012 v 23:20
Jely jsme za Marvinem. Předdomluvené to bylo dávno a konečně to - znovu - klaplo. Posledně měla Jula navrch v povídání i běhání, ale teď už jen v délce vlasů. Marvin ji rozhodně předhonil v rychlosti, rozhodnosti a živelnosti, nakonec měl po kom to všecko zdědit. Marvinova okouzlující maminka bude živel i v pětaosmdesáti.

Marvin nám ukázal pískoviště, hračky, knížku o traktorech. Jeho maminka nám zahrála na harfu a já jsem byla úplně vedle z toho, jak krásné a libozvučné tóny z toho lezou - no dokonce i když hrála Jula to bylo příjemné k poslouchání. Poprosila jsem tetu, aby mi zahrála blum blum blum blum, a ode dneška už si budu pamatovat, že je to Vyšehrad, laděno v Es dur. Hodí se, až mě bude tchýně příště zkoušet ze součástí Její vlasti.

Po obědě, zpívání, hřišti, dvou kafích a zmrzlině a procházce a zavzpomínání na knihovnu jsme se s Julou vydaly na zpáteční cestu. Vzala jsem to stejně jako ráno na Budějce, abychom se vyhnuly všem Zadelkám a jelo nám to rychle. Měly jsme totiž ještě v plánu zkusit cestovatelské štěstí u Rozičky, kterou jsme si už dlouho nutně potřebovaly pochovat. Cesta Marvínek - chalupa vedla jen dva kilometry od jejího domova.

A Rozárky byly doma, takže chování a posezení na sluníčku opravdu nastalo. Rozárka je pěkné a veselé miminko a ani u mě zas tak moc neřvalo.

Dojely jsme do Budějc, v Budějcích zahnuly automaticky na Prahu a jely a jely, dokud nám nezačalo být divné, že se blížíme k Veselí, které ráno v cestě nestálo. Finále jsme si tedy odkroutily na dobytčích stezkách a hrázích mnoha rybníků. Ale nevadilo nám to, aspoň jsme si zblízka prohlédly Temelín a také několikero odvážných srn, které nám zkřížily cestu.
Počet komentářů: 2

Dopis

14. května 2012 v 22:50 | mňau
Milá babičko
Tečka. Zdravíme Tě z chalupy. Tečka. Ač tu nejsi, udělala jsi nám dnes velkou radost.

Od něčeho, co se jmenuje "zadělávané" a stejně to i vypadá, jsme nečekaly buď nic nebo něco hrozného. O to víc nás to nadchlo. Z čeho to je a jak se to dělá? Bylo to skvělé.

Pa,
holky Ondžichajdy
Počet komentářů: 1

stěhování

9. května 2012 v 21:20 | mňau
třetí patro bez výtahu je celkem snesitelná záležitost pro rodinu, která nic nemá nebo nikam nejezdí. my jednak máme děsně věcí a jednak pořád někam jezdíme, z čehož vyplývá, že podstatný kus života trávíme stěhováním.

včera v deset večer jsme se přistěhovali, zítra ráno se zase vystěhujeme a to všecko obnáší několikero seběhnutí a vyběhnutí šedesáti schodů s nákladem v rukou a na zádech.

celé dlouhé dva roky mohla za to množství věcí Jula, která potřebovala hned několikero botiček a převleků i na pouhý víkend. vlastně s sebou taháme holiny-sandály-polobotky-bačkory na každý víkend i teď, ale přesto jsem jí začala v množství věcí konkurovat. nejde o počet a velikost bot. jde o můj hudební nástroj.

a to si nemyslete, že ho na víkend taháme celý. naopak. necháváme doma 90 % soupravy. bereme jenom jeden bubínek a šlapací plech, to znamená také dvě nosné skládací tyče, od kopáku jenom šlapku, která se na místě přistaví k nějaké, ideálně plné papírové krabici, a paličky. a noty na buben. ale i tak to znamená jedno proběhnutí po schodech navíc.
Přidat komentář

asoc

26. dubna 2012 v 23:58 | mňau
"Už to docela funguje, chtělo by to založit nějakou kapelku."

To jsem teda nečekala, chtěla jsem si hrát jen tak do šuplíku, jako se píšou básničky.

Kde mám asi vzít kapelku? Pokud vím, kapelky se zakládaj se spolužákama, ale já žádný spolužáky nemám (že bych kvůli tomu šla po letech zase na nějakou školu?).

Rodinní muzikanti se realizují jinde, a to je velice dobře, i tak máme o čem se hádat.

Do zavedený kapely nemůžu, ubili by mě mýma vlastníma paličkama na první zkoušce. Nepomohlo by ani kdybych si pouštěla do sluchátek metronom.

Zkusmo jsem si vygůglila "hledáme bubeníka" a vyhodilo to na mě snůšku poptávek. Jenže kde mě nepřešla chuť rovnou po přečtení inzerátu, tam mě přešla po poslechu pěti taktů první skladby.Tudy cesta taktéž nevede.

A nejde to prosím pěkně nějak jinak?

Že bych se třeba doma osaměle probubnovala do žebříčku 100 nejlepších světových bubeníků a pak teprv si vybrala spoluhráče?

Pane Bóže. Proč jsi mi nedal k výročí radši zobcovou flétnu?
Přidat komentář

Fujtajbl a jiné nechutnosti

19. dubna 2012 v 22:52 | mňau
Jula na nás začala vytahovat různé nepříjemnosti:

To se radši vystěhuju!
Škubni si nohou!
Už toho opravdu mám dost!

Používá to víceméně vhodně, jestli vůbec nějaké "vhodně" pro tyto výrazy v konverzaci blízkých lidí může nastat.

Nepátrali jsme, odkud to přišlo, jen jsme se mírně podivovali. Pomalu jsem si začala říkat, že si možná takhle doma opravdu povídáme, aniž to vnímáme, a to dítě to prostě jenom opakuje. JENOMŽE!

Pak přišla nemoc a při nemoci sledují pohádky nejen děti, ale i dospělí. A když jsme spolu jednou sjely celou večerníčkovou řadu, měla jsem jasno. Tyhle řečičky jsou z jednoho úplně roztomilého a úplně nevinně se tvářícího večerníčku.

A teď je to na vás, vážení přátelé. Kdopak to mluví?

Vítěz dostane flašku slivovice a ostatní dobrou radu, co svým ratolestem radši nepouštět.
Počet komentářů: 5

z učebnice

16. dubna 2012 v 10:35 | mňau
Je-li mrkev dobře upravena, je výborným a zdravým doplňkem naší stravy a také spousty jiných jídel.
Přidat komentář

jarní nemoci

15. dubna 2012 v 15:39 | mňau
Přivezli jsme si z Velikonoc nemocnou Julii a postupně si horečku a kašel a blití předáváme sem a tam všichni tři. Nejhůř je na tom Jula, poněvadž ji to ani na chvíli neopouští, zatímco my dva jsme střídavě spíše nemocní a zase spíše zdraví.

V noci tedy na střídačku hlídkujeme u postýlky a rozněžňujeme se nad tím, jak je to dítě rozkošné a krásné a upřímně nešťastné z té nemoci a přes den se snažíme zase trochu utáhnout přes noc povolené hranice. "Nekopej maminku do hlavy, to se nedělá."

Nejbláznivější na tom je, že zatímco dospělý nemocný by ochotně ležel v posteli, tak dítě k tomu přes den nedonutíme ani párem volů, ani pouštěním pohádek. Takže se tak mátožně pohybujeme všichni tři bytem. A snažíme se být na sebe spíš laskaví než nepříjemní.

Je to hodně zvláštní období. Málo spím a když už, tak mám šílencovy sny, na kterých by si psychoanalytik smlsnul.
Přidat komentář

běhy

10. dubna 2012 v 20:48 | mňau
Proběhla jsem se v Rejdicích. Nasněžilo, takže jsem se trochu brodila čerstvým sněhem.

Vyběhla jsem na vrcholek, odkud se lyžuje a otevřel se mi půlkruhový výhled - tak nějak za odměnu. Slunce se opíralo do kopců jizerskohorských i krkonošských a to běhání mně začalo dávat ještě větší smysl než dřív.

Akorát si nejsem jistá, zda mi teď bude dávat smysl i na Smíchově.
Přidat komentář

hlášení

5. dubna 2012 v 0:38 | mňau
To nejde dělat doma pískoviště. To bychom udělali díry do podlahy a to by nás pan Kouba vystěhoval.
Jakej?
Co jakej?
No jakej kombajn?

Jdeme jídelnou jednoho milého hotýlku mezi hromadou lidí a Julie hnuta emocí vykřikuje:
To je ale hanba!
To není hezké!
To je veliká hanba mít takovou špinavou podlahu!

A potichu dodá: "Povídá kočička pejskovi."
Počet komentářů: 1

Další články

Kam dál