o jednom příjemném telefonátu

29. prosince 2008 v 17:39 | mňau
Den před Vánoci jsem zavolala kolegyni z bývalé práce. Lépe řečeno, kolegyni z bývalé kanceláře. Obojí zní divně. Říkat "kolegyně" o někom, kdo je o 40 let starší, 20 let řídil ohromnou instituci, vás během jednoho krátkého roku nesčetněkrát podržel a koho si ohromně vážíte... nejde to.



Není to kolegyně. Je to Paní ředitelka, i když už asi šest let ředitelku nedělá. Stejně jí tak všichni v knihovně říkají. I ti, co jí nemají dvakrát v lásce.

Já ji v lásce mám. Jestli se mi v knihovně dostalo něčeho mimořádného, pak sedět v společném kanclíku ajnclíku s touhle dámou nad dámy.

Zavolala jsem jí a ona se divila, protože jsme se před půl rokem rozešly takřka bez rozloučení. Ona odešla do důchodu, já zmizela na dovolenou a hned na to jsem zmizela z knihovny. Takže jsme spolu moje definitivní odcházení ani neprobraly, i když od března jsme spolu o tom mluvily několikrát.

Teď jsme si tedy řekly, co je nového - u ní čerstvé vnouče ("to vám schvaluju, dcera v listopadu rodila poprvé v 36 letech a řeknu vám, staré matky jsou nervózní... myslela jsem, že ji zabiju ten první měsíc").

Ten rozhovor mě moc potěšil. Dohodly jsme se, že se po novém roce uvidíme. Zase si vzájemně popřejeme k narozeninám. Máme je ve stejný den a já vím, že to nic podstatného neznamená, ale stejně se mi to líbí. Tajně si to vykládám jako příslib, že i já budu stárnout do férové, elegantní, chápavé, rozhodné, usměvavé, inteligentní, sebevědomé a přitom skromné dámy...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama