Duben 2009

Beru zpět

30. dubna 2009 v 22:57 | mňau
Poslední plánovaná poradna měla bejt ve středu. A já už na ní nemusela, juchů, protože to už jsme si vezli míšu domů.

Slíbila jsem tady nedávno, že už nebudu psát o doktorech, ale ještě jednou přece jen musím.

Poradny v Podolí jsou děsný, ale jinak, jinak už nikdy nechci rodit nikde jinde než v Podolí a každýmu to vřele doporučuju. Porodní sály i šestinedělí jsou prostě boží. Samí ochotní a laskaví profíci a samá skvělá péče. Fakt. Opravuju svý názory na české zdravotnictví. Ty lidi vypadaj, že svoji práci dělaj s láskou. A dobře.

A tím už opravdu končím s rubrikou lékaři :)

Je cílevědomá

30. dubna 2009 v 22:52 | mňau
Naše dcera dostala přívěsek na klíče.

Je na něm povídání o tom, jaké vlastnosti mají nositelky jména Julie:

"Za svým cílem jde tvrdě, soustavně a bezohledně."

A já to můžu jen potvrdit. Každý tři hodiny.

Mladší, pošlete (nás) starší někam

23. dubna 2009 v 14:31 | mňau
Rozhodla jsem se zkrátit si cestu na metro a svézt se jednu stanici autobusem. Břicho je líný, nohy jsou líný, na těch 400 metrů bych potřebovala aspoň pět pauz na vydejchání, říkala jsem si. To jsem ještě netušila, že tuhle cestu autobusem budu vydejchávat mnohem dýl.

Sotva se autobus rozjel, začaly se nést vzduchem výkřiky:

To jsou vaše děti?!
Čí jsou to děti?!
To nikdo nepustí maminku sednout?
Haranti zatracený, vstanete sakra?
Ono si to vozí zadky, je to čím dál horší s těma mladejma.
Tak vstanete nebo co?
To si máte říct, to si máte říct, ať vás pustěj!

Celej autobus hučel a hlučel.

Děti vyklidily sedačky v první třetině autobusu. Tím zcela zacpaly všechny uličky. A hučely a hlučely také:

Kráva, co mektá?!
To si nemůže říct?!
Si má říct, ne?!
Se máš jako furt rozhlížet, jestli nějaká lemra nenastoupila do autobusu?

A zbylá část autobusu do toho opakovala svoji mantru:

No tak sedněte si, sedněte si!
To si máte říct, ty děcka dneska, to je nevychovaný!
To je nebezpečný tohleto!
Hrozná bezohlednost, žádné vychování!

Na zastávce, kde jsem chtěla původně vystoupit, jsem si sedla. Neunesla jsem tu tíhu pohledů celýho autobusu. Teď už vím, měla jsem na všechny vypláznout jazyk a poslat je do hajzlu, ale místo toho jsem se na všechny omluvně usmála, poděkovala dětem, že mně uvolnily deset míst k sezení, a pak už jen koukala do země a styděla se za to, že:

sedím sama v prázdný třetině autobusu,
sedím, i když jsem sedět nechtěla,
jedu o tři stanice dál, než jsem chtěla, protože si netroufám bejt zase středem pozornosti,
někdo má potřebu mi říkat, že si musím říct,
někdo mě organizuje proti mý vůli a já na to přistoupím,
dětem se kvůli mně nadává za něco, za co já bych jim nikdy nenadávala...

Postelový scény

21. dubna 2009 v 21:49 | mňau
V poslední době porád někdo píše o Postelových scénách. Tak já taky o jedný napíšu.

Nějak těžko se mi spí, špatně usínám, často se budím. Přemýšlela jsem, co s tím. A napadlo mě, že se mi třeba bude líp spát opačně. Teda hlavou tam, kde jsou standardně nohy. David do toho šel se mnou. Z lásky ke mně, aby mi na opačným pólu nebylo smutno. Jinej důvod k tomu neměl, on usne jakkoli a kdekoli a rychle.

No a jakej měl tenhle přesun efekt? Jedinej:

Úderem půl osmé jsem dostala lepáka.

A o pár sekund později druhýho, protože jsem nepřestala zvonit.

Takže radši zas ležíme normálně, aby spící David věděl, na které straně tlouct do budíku a kde něžně pohladit.

Jak sbalit snadno a rychle

20. dubna 2009 v 21:17 | mňau
(ne chlapa, ale tašku do porodnice)

Včera večer:

Máš už sbaleno do porodnice?
Ani nápad, ještě je času....

O 8 hodin později, tj. dneska cca ve 2 ráno, už ona TAŠKA dřepěla uprostřed obýváku. Věci byly na hromadě během 10 minut.

Nějaká vyšší moc viděla, že se do toho balení dobrovolně nikdy nepustíme. Tak s náma zahrála několikahodinovou hru "rodíme". A jen co byla taška sbalená, tak to zase odpískala: "neplašte se, to byla generálka".

Krumlov, Tábor, Praha

20. dubna 2009 v 12:51 | mňau
Byli jsme pár dnů mimo Prahu a stačilo to, abychom si uvědomili,

jakej je v Praze binec na chodnících, na ulicích,
jak tu auta můžou všude jezdit, ale nemaj kde parkovat,
jak na každým trávníku musíte dávat pozor, abyste nešlápli do ho,
jak to tu smrdí,
jak obtížný je najít kus trávy, kde se můžete bez obav rozplácnout,
jak omezený možnosti venčení dětí tohle město nabízí,
jak budem muset být pořád ve střehu, až dítě začne běhat,
jak je v Táboře, Krumlově, Písku, Berlíně a jinejch městech dobře.

Smutno

19. dubna 2009 v 19:38 | mňau
Jde kolem a padne.
A drží se.

Nechci, aby David hrál celej červen po koncertech.
Nechci, aby byl Miloš ještě tři roky v Emirátech.
Nechci, aby uschly narcisy.
Nechci žehlit.
Nechci nic.

Leda snad... vzít do náruče a pochovat. Dneska mi není víc než na tý fotce se zaječíma ušima.

Slunce

18. dubna 2009 v 12:41 | mňau
Znám spoustu milejch, přátelskejch a otevřenejch lidí.
Ale byli jsme před pár dny navštívit jedny Davidovy přátele.
A já jsem ještě teď u vytržení z člověka, kterého jsem tam poznala.

Tolik koncentrované přátelskosti a otevřenosti v jedné osobě jsem ještě neviděla, nezažila. Takový slunce na první pohled. S tím už se člověk rodí? Nebo odkud se to bere?

končím s doktory

18. dubna 2009 v 12:35 | mňau
Psaní o doktorech vás asi nebaví, usuzuju z komentářů. teda právě z ne-komentářů. přitom je to asi mý velký téma, aspoň teď. a že by bylo o čem psát... třeba jak mě v ordinaci zlili vodou od hlavy k patě... nebo nabrali krev a vyšoupli na chodbu v rekordním čase 15 vteřin - zatřiminutysitozalepteběžteužhodimvámvěcivenvyhoďtesito... nebo jak jsem v nemocnici zabloudila do pátého patra na oddělení infekce-nevstupovat.

Možná napíšu knihu povídek o doktorech. A nebo přestanu bejt doktorofobní. A nebo jen ubude návštěv lékařů a témata se promění.

Nelíbí

10. dubna 2009 v 16:35 | mňau
V každým zdravotnickým zařízení je ve mně malá dušička. Scvrkne se do úplného nic.
Ušlapou tam mý pracně budovaný těhotný sebevědomí během jedné vteřiny.

Pdžtemto. Podžtemito. Podržtemitoprosimvás!

Jsttdpoprvý? Taktakynazáchodětyčinku...

Já vás tady vůbec nemám. Nevolala jste někam jinam? Nespletla jste si datum? Fakt na desátou? Eva, Eva, Eva... Ne. Cože? Jo, Věra. Aha. No, stejně nemám. Nezměnila jste si jméno? Jste se asi vdala, ne? No fakt nemám. To je problém. To jste si asi spletla. Ne, ne, ne. Nejste prostě. Jo tady, už to vidim. Já si to vždycky odškrtnu nejdřív, než vás zavolám, a pak vás nevidím.

Dělali vám toho streptokoka už?!

...

bojím.