Červen 2009

Z porodnice I.

21. června 2009 v 7:41 | mňau
Dovolím si ještě rychle pár postřehů zaznamenat, než to zapomenu.

Tedy především: nechtěla bych být chlap u porodu.

Musí to být náročné, sledovat několik - často i mnoho - hodin, jak se (v ideálním případě) milovaná partnerka dře do úmoru.

A což teprv když se nejen dře, ale třeba se i ... zjevně a nepřehlédnutelně ... souží, rozčiluje, padá únavou, pláče, hystericky směje, odvolává všechna svá minulá, současná i budoucí těhotenství nebo proklíná všechny svaté a vzývá všechny osoby mužského pohlaví. Teda opačně, vzývá svaté a proklíná pohlaví.

Není toho zrovna nepřeberně mnoho, co může rodící chlap pro svou ženu udělat. Ale něco přece - utírat pot z čela, nabízet ruku nebo jinou část těla k zakousnutí, hladit a hlavně mluvit - konejšit, utěšovat, povzbuzovat.

No schválně, co by si jeden tipnul, že takový chlap čekající na svého prvního potomka říká své milé nejvíc?

a) miluju tě!
b) to zvládneš, vydrž!
c) dejchej!


....

Cé je správně. Někdy je to teda

  dejchej!

jindy zase

DEJCHEJ!

za deset minut pro změnu třeba

DEJCHEJ!

a nebo dokonce

DEEEJCHEEEJ SAAAKRAAA!


...ale pořád je to variace na tohle téma.


Aspoň teda u nás to tak bylo.


Tolik dejchejů jsem předtím za celý život neslyšela!
  



Julinka už není novinka

19. června 2009 v 15:50 | mňau
Začíná to být normální, že jsme doma tři.

Normální. Takže v žádném případě nemyslím nudné nebo obyčejné. Ale když se ráno vzbudíme, tak už nejsme šokovaní z toho, že je v rohu ložnice postýlka. A že z té postýlky se ozývají zvířecí zvuky. Někdy pes, někdy kočka, někdy prase, někdy myš, někdy lev. Lvíček.

Novinkami jsou jiné věci:
- jak nic nezapomenout, když se jede na chalupu,
- jak správně umístit autosedačku,
- jak nasadit na kočár pláštěnku a přitom z něj vyexpedovat vosu,
- jak dítě oblíkat, aby mu nebyla zima ani horko,
- jak se teleportovat z některých stanic metra, když "eskalátory nejsou určeny pro přepravu kočárků. Takovýmto použitím porušujete v pražském metru Smluvní přepravní podmínky a riskujete pokutu."

uf,

19. června 2009 v 15:32 | mňau
je to za námi.

rodila bych klidně ještě pětkrát, ale to šestinedělí, to by za mě musel odkroutit někdo jiný.

něco jsem o něm už slyšela předem, ale stejně se mi zdálo, že regulerně šílím. nebo zešílím. nepřipadá mi, že by tohle mateřské šílení bylo těm novorozencům k něčemu dobrému. ale příroda prý ví, co dělá.

když se narodí dvojčata, trvá šestinedělí dvanáct týdnů?

jestli ne, tak příště prosím dvojitou porci mimin, ať to máme z krku za jednou.

Vzpomínka na mládí

8. června 2009 v 13:07 | mňau
...zase něco obědového...

Dneska jsem měla brambory naloupačku. A to prosím ne proto, že bych byla líná uvařit si něco jinýho. Ani jsem nemusela, protože mi navařil muž, takže by stačilo ohřát všecky ty dobroty, co tu včera večer vytvořil. A to bych zvládla.

Ale podařilo se nám tuhle koupit nové brambory a od té doby jsem myslela jenom na to, jak asi budou chutnat se solí, máslem, mlíkem a bryndzou, kterou jsme náhodou koupili taky.

Boží. Jedno z mých nejoblíbenějších jídel od dob raného dětství. Sama nechápu, že se vedle seznamu mých oblíbených rafinovaností maminčiny kuchyně objevuje i něco tak banálního jako brambory ve slupce. Ale jsou tam.

Takže jsem si to užívala po všech stránkách a vzpomínala na kozí mlíko a jogurty a pohodu, která kdysi doma byla. I dneska to jídlo chutná výtečně, ale přece ne úplně.

Jako by ty brambory dřív byly nějak žlutější a chutnější a bramborovější nebo co...

knihovní dítě

7. června 2009 v 11:34 | mňau
Průkazku do knihovny dostala dřív než jméno. Čtyři měsíce před narozením.

Základ pro vlastní knihovničku má taky. Od tet knihovnic dostala postupku:
1. gumovou knížku do vany
2. kousací leporelo
3. opravdovskou pohádkovou knihu.

Ale všimněte si, že má i docela knihovnický dupajdy:





Myslela jsem, že s nimi ve středu ohromíme moje milé (bývalé) kolegyně, ale místo do kavárny na Vyšehradě putovaly (dupajdy, ne kolegyně) do pračky. Tak příště třeba.


Další vrchol zdolán

5. června 2009 v 13:47 | mňau
Dneska jsem si sama připravila oběd.

Když říkám oběd, myslím tím opravdovej oběd, takže ne chleba se sýrem ani lipánek s rohlíkem, ba ani krupicovou kaši instantní (blé). Dokonce to byl vícesložkový oběd, ne jenom rejže nebo jenom těstoviny nebo jenom maso, jak se mi občas taky zadaří.

Dneska jsem obědvala krůtí dušené s brambory. Salát ne, ten už jsem nezvládla oprat a nakouskovat.

Jako nebylo to nic moc, ale když k tomu připočtu, že jsem to maso včera samostatně nakoupila u řezníka, myslím, že se zase stávám svéprávnou bytostí.

Záhady

5. června 2009 v 10:30 | mňau
Zajímalo by mě, v čem spočívá roztomilost.

Vemte si, že by k vám někdo přišel a, ...úplně živočišný projevy pominu..., zíval, aniž by si dal ruku před pusu, kašlal a pčíkal celým tělem, deset vteřin po probuzení by se hlasitě dožadoval snídaně, u snídaně by se kroutil a vyplazoval na vás jazyk, občas by vás droboučce kopnul do břicha, bezděčně vytrhl pár vlasů a bez omluvy a uzardění je házel na zem, slintal a házel na vás nespolečenské obličeje...

Je možný se nad takovou osobou rozplývat štěstím a hýkat, jak je úžasná a roztomilá?

Je.

Zdálo se mi,

5. června 2009 v 10:20 | mňau
že mě balí radní pro kulturu Milan R. v růžové košili. Skoro se mu to povedlo, jenže v klíčovém momentu mě David vzbudil.

Davidovi se zase zdálo, že s Vládinem vypil všecken chlast, co máme ve spíži.

Těžko říct, kterej sen vypráví o větší tragédii.

(Mimochodem v tom snu byl primátorem HMP a nadřízeným růžovýho Milana Špalek. David: "Tak až se tohle splní, tak na oslavu fakt vypijem s Vládinem všechen náš chlast.")

Kolik policajtů...

2. června 2009 v 13:58 | mňau
Kolik policajtů je třeba, aby dostali řvoucí kočárek z metra Vyšehrad?

Pět.

Dva ho nesou do schodů a tři kibicujou.


Fraška, jednání první:

ZM (zoufalá matka):
Dobrý den, prosím vás, nevíte, kudy se dá odsud s kočárkem? Tady nějak jsou všude schody, tamhle je sice rampa, ale ta vede do garáží hotelu Forum a dál nic.

P1 (policajt č. 1) : No to já nevím, já nejsem odsud.

ZM: Ale měl by tu někde nějakej bezbariérovej přístup bejt ne? Na druhý nástupiště je tamhle, ale jak se tam dostat odsud?

P2: No, to tady asi prostě máte smůlu.

ZM: Ale mělo by to tu bejt nějak vyřešený ne? Vždyť je tady Jedličkův ústav, to s těmi vozíky musí jít nějak objet, ne?

P1: No zní to logicky, co říkáte.

ZM: Tak mi poradíte něco?

P1: No já ne. My už bohužel musíme jet, přijelo nám metro.Takže bych vám poradil, ať si seženete někoho, kdo vám to pomůže vynýst do těch schodů.

P3, P4, P5 se přiblížili na doslech.

P3: Co řešíte?

ZM: Nevíte, jestli tu je nějaká možnost, jak se odsud dostat s kočárkem?

P3: To musíte po schodech leda.

P1 (nevydržel): Ale tak já vám to tam teda vynesu, pojďte.

ZM: No to jste úžasnej. Víte, ten kočár má i bez mimina 14 kilo...

P1: Aha. Tak jestli se necejtíte, tak kolega pomůže.

Závěr prvního jednání:

P1, P2 táhnou kočár
P3, P4, P5 jim asistujou
ZM se potměšile šklebí
kočárek řve

Epilog
a) ZM nenávidí bezbariérovou městskou dopravu, hovna na kolech kočárku, policajty a bydlení v Praze.
b) Obsah řvoucího kočárku je odsouzen k cestování v šátku.

Nepřímá úměrnost

1. června 2009 v 8:57 | mňau
Počet poblitých trik stoupá,

životní spokojenost klesá.



Na poblitý trika kašlu, ale co to drahocenný a pracně nasátý mlíko dělá ksakru na všech mejch trikách, když má bejt užitečný v něčím bříšku?!