Říjen 2009

Nobelovka

29. října 2009 v 22:21 | mňau
Naše malá se každý týden naučí něco nového.

Předminulý týden se naučila, že je strašná sranda, když dá člověk rty pevně k sobě a pak se snaží vyfouknout vzduch z pusy. Šikovná holčička, hezky umíš prskat, řekl tatínek.

Minulý týden se naučila, že ještě lepší je, když přitom z pusy odcházejí bublinky. Šikovná holčička, hezký bublifuk umíš dělat, řekl tatínek.

Dneska přišla na to, že ještě mnohem větší zábava nastává, když se prská do lžičky s rozmačkanou brokolicí. Šikovná holčička, konečně máme důvod vytřít podlahu, řekl tatínek.

Jestli se udílí Nobelovka za kraviny, pak nás prosím někdo nominujte.

Doufám že ne Bílýho lva!

29. října 2009 v 22:04 | mňau
Gott dostal medajli.

Tak to už ji teď asi David chtít nebude.

No vod Klause by ji asi stejně nechtěl.

Lejdý Karnevál!

Chválím magič

29. října 2009 v 22:02 | mňau
Potřebujete-li odevzdat žádost o nový řidičák a nebo si ho už jdete vyzvednout, máte dvě možnosti:

- přijít do Škodova paláce nablind a několik hodin čekat, až na vás dojde řada
- objednat se prostřednictvím internetu a být odbaven během 2 minut


Odposlechnuto

27. října 2009 v 22:57 | mňau
A ty mi to dneska vůbec neuděláš?

Ale jo, když se trochu zasnažíš, tak třeba jo.

A jak se mám jako zasnažit?

Vstaň a předkloň se.

Ten tak vyrost!

22. října 2009 v 16:16 | mňau
Svěřil se mi Marek, že vždycky první, co ho napadne, když vidí malé děti svých známých, je: "Ta zase vyrostla!" "Ten vyrost!" A pak si vzpomene, jak se na něj s tímhle vrhaly všechny tetky, když byl malý, a jak mu to připadalo trapný, a tak se to pokusí v poslední vteřině spolknout a nevyslovit.

Jsem na tom podobně.

Taky mi to přišlo od těch babiček a tetiček trapný. Jenže narozdíl od Marka to stejně říkám. Já si myslela, že ty babičky a tetičky jenom nevědí, co duchaplného říct, a tohle je taková náhražka. Něco jako "to je ale dnes hezky, že". Že o to "vyrost" vůbec nejde, prostě nechtějí dítě úplně ignorovat, tak řeknou nějakou banalitu, vrazej mu čokoládu a je to vyřízený.

Ale teď už vím, že je to jinak. Člověk je prostě opravdu překvapenej, že ty malí lidi rostou. A rychle rostou. A hodně rostou. A je to ta nejzřetelnější kvalita na nich. A tak to prostě vyletí z pusy, trapno, netrapno.

Omlouvám se vám, Dominikové, Anežky, Toníčkové, Matýskové, Jakoubkové, Vítkové, Ondřejové... jsem trapná tetka, ale nemůžu si pomoct. Prostě jsem z vás vždycky hin, jak jste zas vyrostli.

Jule se neomlouvám, na tu to obdivně nehýkám. To za mě obstarávají tetky.

Koryto mi dcera udělá

19. října 2009 v 14:46 | mňau
Dělali jsme si s Davidem legraci, že bychom potřebovali pro Julu na krmení nějaký skafandr. Prostě abychom nemuseli pořád převlékat oblečení zmatlané kašičkou nebo mrkví. Jenom bychom před jídlem navlíkli a po jídle svlíkli a osprchovali nějakou pláštěnku a bylo by to.

Překvapilo mě to, ale takový bryndáček - skafandr skutečně existuje a stojí jenom stovku. Sahala jsem po něm včera v Tescu, ale v poslední vteřině mě napadlo, jestli to není trochu podraz. Že přece Julka za to nemůže, že se jíst teprve učí, a že má právo být u jídla oblečená příjemně a pěkně a nikoli ve skafandru z igelitu. A že nejsme tak chudí, abychom nemohli každý druhý den vyprat všechno to mrkvové, špenátové a kašičkové oblečení. A že by se mi to mohlo vymstít zhruba v intencích básničky, z který si pamatuju jenom výhrůžku "koryto ti synek udělá!"

A tak jsem skafandr nechala na regále a odešla domů s pocitem, že jsem fér matka a uznávám právo dítěte zmatlat každý den troje dupačky a tři košilky.

A tenhle pocit mi vydržel až do dnešního poledne. Teď už si říkám, koryto sem, koryto tam, nakonec můžu taky obědvat ve skafandru, aby to Julce nebylo líto.

Snad ho budou ještě mít.

Před 11 lety

18. října 2009 v 10:00 | mňau
jsem byla mladá a naivní a mimo to jsem také bydlela na čtyřáku na kolejích v Houšťce.

Žily jsme tam toho roku spolu čtyři holky prvačky. Jedna se jmenovala Markéta, měla za sebou nulák na pedáku, a tak pro nás byla zdrojem užitečných informací o životě ve velkoměstě. Od ní jsem se dověděla, že v rádiu dávaj v noci Červené uši Radima Uzla a nebo že existuje městská knihovna, kam můžeš úplně normálně jít a půjčit si knížku.

Jednou mi řekla, že chodí na večerní přednášky prima chlapíka psychologa Václava Břicháčka. Jméno mi bylo známé z časopisu Skauting a od Holmes, která o něm vyprávěla po návratu z Fonsu. Chtěla jsem toho mimořádného chlapíka zažít taky, a tak jsem se jeden pondělní večer vypravila na Albertov.

Přednášková síň na mě velmi zapůsobila a Václavovo povídání rovněž. Psala jsem si skoro každé slovo. Když přednáška skončila a šla jsem temnou ulicí na zastávku, čekala jsem, kdy kolem projede ctihodný starý pan docent ve svém voze. Měla jsem takovou představu, že ctihodní učitelé na vysokých školách jezdí v bavorácích a mercedesech. Byla jsem upřímně překvapená, když pan docent přišel na tramvajový ostrůvek a nastoupil do stejného vozu jako já - vozu elektrické dráhy číslo 18.

Dnes už vím, že ctihodní docenti a profesoři chodí v našich zemích obvykle pěšky a že mít zánovního bavoráka nebo mercedes je spíš podezřelé než normální.

Už jsem tam!

17. října 2009 v 14:09 | mňau
Ani to tak dlouho netrvalo a už jsem tam.


Včera, lehce před půlnocí. Julka spokojeně spinká v postýlce v ložnici, David sedí v kuchyni naproti mně u stolu.

Batoh opřený o zeď se zničehonic sesune k zemi.

Následuje duchaplný komentář, takové třívteřinové, procítěné, afektované a melodické

Bááááááác!


provázené pomalým tlesknutím dlaně o dlaň.



Ano, takhle teď komentuju všecko, ve snaze nezanedbat citový, rozumový, fyzický, duševní, duchovní, psychický, motorický, nemotorický a automatický rozvoj vlastního dítěte. Dokonce i tehdy, když to dítě vůbec nezajímá. Dokonce i tehdy, když dítě není v dosahu.


Hned jak jsem to vyslovila, trochu jsem se zastyděla a pokradmu koukla po Davidovi. Líbězně se usmál. Ničeho si nevšiml, už mu to taky přijde normální.

Jupí! Už jsem tam! V zóně mateřské demence! A David se mnou!

Z USA

16. října 2009 v 16:27 | mňau
Na věčnou internetovou památku zde uložím něco dva roky starých dopisů. Poslala mi Brčko, za což jí mockrát děkuji. Ale ještě jsem tenkrát napsala a poslala aspoň dva a ty teda jsou navěky ztracený nejspíš.






15.10.
Zdárek, snad vás to nenaštve, že vám zase píšu. Dneska jsem totiž zažila
hned několik pozoruhodných věcí. Tak předně - něco jako scéna z filmu
Podzim v New Yorku (Majky oblíbený film k žehlení).

Sedím v Central Parku a na jezeře se plaví lodičky. Zamilovaná dvojice
propluje na pramičce pod mostem. chlapík přestane pádlovat. ukáže své
milé, která sedí zády k mostu, aby se otočila. na mostě napsaný obří nápis
Vezmeš si mě???

Milá nevěří svým očím, otočí se zpět, chlapík jí strčí do ruky krabičku s
prstenem. Milá se mu vrhne kolem krku. Rozhlížela jsem se kolem, tušila
jsem kolem kamery a štáby - ale nikde nic - ono se to někomu děje
doopravdy! ASi mu řekla ano, poněvadž chlapík se v pramičce postavil a
zdvihl ruce do výše na znamení vítězství. Central park tleskal. Důchodci
slzeli.

Druhá pozoruhodná věc, hispánská oslava Columbus Day. Prostě první máj,
akorát každá výprava v průvodu patří jinému hispánskému národu. Každý má
svou kapelu, všichni tančí, zpívají, řvou, žonglují, prostě kilometr
zábavy. Konalo se na páté avenue, kde jsem mimojiné prolezla taky Disney
World a milion butiků (tady maj hadry, to je děsný. chtěla jsem utrácet,
ale není za co).

Tak jo, zítra zas do knihovny. Mějte se krásně, Věra

19.10.
Ahoj kamarádi, jak se blíží konec naší šichty zde, tak vrcholí zážitky.

Včera jsme byli na gospelech v černošským kostele v Harlemu. Pak jsem jela
na Ellis Island, tam je přištěhovalecké muzeum. Můžete si vyhledat, jestli
se váš pra-pra-někdo do Ameriky dostal právě odsud. šéfovala to tam taková
rázná ženská - řvala na všecky strany, mohla by šéfovat koncetrák. Ale
bylo to zajímavý. Tak třeba - víte co nesmíte vyplnit do žádosti o
povolení ke vstupu dneska? že jste terorista. před padesáti lety?
komunista. a před sto lety? anarchista.

Dneska jsem byla na představení svého kamaráda Jasona - bylo to
improvizovaný divadýlko, chodil asi půl roku do kurzíku, tak teď měli
absolventský představení. Rozuměla jsem každý pátý slovo, ale dobrý.

Pak jsem byla v Morganově knihovně, tam je neuvěřitelná sbírka starých
rukopisů, notových záznamů, Gutenbergova bible a vůbec poklady. Morgan byl
nějakej ne úplně chudej chlápek, protože nejdřív si postavil mega barák a
pak do něj nacpal mega věci.

Viděla jsem taky úplně boží kabátek, fakt krásnej, úplně mimořádnej střih,
černobílá kostka, jenže stál 300 doláčů. Asi čtvrt hodiny jsem kolem něj
chodila, ale pak jsem ho tam nechala. Nerada.

Plyšáky pořád nemám.

Večer jsme šli na muzikál Mamma mia na Brodwayi, s Majkou, do Winter
Garden Theatre. no byla to šou jak nikdy. Je to postavený na písničkách od
Abby. Prostě to bylo fakt cool, hrozně jsme se bavili. Pak mě Majka
pozvala na drink - to bylo taky cool : ) A pak jsme se ztratily v metru -
díky mně. To bylo... no cool prostě. Nejdřív mě nalije vodkou a pak chce,
abych ji dovedla : ))

Zejtra ráno naposled do knihovny, povídání o jejich nadaci a pak volné
odpoledne - musím do Muzea moderního umění - nařídila Majka a pan ředitel.
OSN asi nestihnu, stejně jako milion dalších věcí.

Mějte se skvěle, já se taky snažím. čauky, s plyšákama budu šílet zejtra.
Dneska jsem teda byla v obchodě s eMeneMsama, takovejch kravin, co člověk
nepotřebuje, oujé : )

čaues, moc moc moc zdravím!
V.

Jo, jak jsem vám psala o té události na jezeře v Central Parku - vtipný
sociologický výzkum se z toho stal. Chlapci odepsali něco jako: no jo,
šílený američani. A holky - bože, no né, doufám, že tenhle dopis jsi
poslala taky mýmu mladýmu... : )

Podnikatelský záměr odsouzený k úspěchu

16. října 2009 v 16:20 | mňau
= vyrábět overalky v barvě základních kojeneckých potravin.

Moc se nám teď, v mrkvových týdnech, hodí ty úžasné oranžové dupačky. Ostatně jsou teď oranžové všechny naše dupačky...

Bohužel špenátových montérek velikosti 68 moc nemáme. Nu což, však si v příštím týdnu nějaké vyrobíme. Taková batika po kojenecku...