Listopad 2009

Jak se zrodil xenofob

27. listopadu 2009 v 14:00 | mňau
(variace na nekonečný seriál "Důchodci z Prahy 4")

Italové se v počtu padesáti kusů nacpou do tramvaje.
Všichni jedněma dveřma. Těma, u kterejch stojej dva kočárky, protože jinde stát nesměj.

Dítě se diví.

Italové se v počtu padesáti kusů zapomenou držet. Tramvaj se rozjede, italští důchodci padaj na kočár.

Dítě se poleká.

Italové v počtu padesáti kusů se taky leknou. Pak se uklidněj a radostně se rozhýkaj.

Dítě se rozpláče.

Italové v počtu padesát kusů dělaj muck muck a ňuňu ťuťu do kočáru.

Dítě řve.

Italové v počtu padesáti kusů začnou strkat ruce do kočáru a mačkat dítěti nosánek.

Dítě vříská.

Matka taky vříská. Pracky pryč, grázlové!!!

Tak jsme si začali všímat,

23. listopadu 2009 v 22:00 | mňau
že náš životní prostor se umenšuje ve prospěch hraček.

Za chvíli je budem shrnovat lopatou na sníh a dělat si mezi nimi cestičky. Od skříně k posteli, od postele ke dveřím, ode dveří do koupelny...

Je to tak boží

22. listopadu 2009 v 21:20 | mňau
mít děti. Já to vědět dřív, tak už jich mám školku.

Vrátili jsme se z víkendu šesti dospěláků, dvou mimin a jednoho maxibřicha a cítím se ták spokojeně.

Moje děsivě netrpělivá povaha, která dřív potřebovala pořád nějaké "hotovo" a "výsledky", si najednou všimla, že i čtvrthodinové krmení lžičkou, ranní válení v posteli nebo pozorování dvou komunikujících mimin je něco, co má cenu - samo o sobě. Prima zjištění.

Nudnej mutrpříspěvek, že. A budou další!

maskovací toaleťák

18. listopadu 2009 v 23:05 | mňau
Hide a Wipe, toaleťák americké armády, vyhrála jsem na jednom americkém večírku. Byla to párty u příležitosti instalace nové americké velvyslankyně na osvobozeném Zanzibaru na Americké třídě. Velvyslankyní se stala shodou okolností moje ségra, která shodou okolností zrovna slavila narozky.

Všechno to bylo jako doopravdy, i přízvuk se mému středoevropskému uchu zdál americkej (já vím, to je moc široký, tak dejme tomu tcheba kchalifohnskej), jenomže pak někdo ukrad velkou americkou vlajku umístěnou u vchodu a navzdory alkoholové hladince jsem měla rychle jasno: ještě pořád jsme v Praze : )

toaleťák nikdo neukrad, máme ho doma. přijďte si ozkoušet.

Osvěta

17. listopadu 2009 v 20:54 | mňau
Holčičko, ne! Nekousej to! To není dudlík, ani hračka, ani lžička. Ani kus nábytku. Sice z toho teče mlíko, ale není to flaška, je to máma!

Trochu brzo zbavovat se vlastní mámy, ne? A když už, proč tak brutálním způsobem?

Nechci do toho přírodě mluvit, ale... nerostou lidem první zuby zbytečně brzo?

furt ještě žiju,

15. listopadu 2009 v 22:59 | mňau
i když v trochu jinejch dimenzích než dřív.

Tuhle jsem dostala vycházky. Večer. Hrozně mě překvapilo, že je venku taková zima a taková tma. A taky že ještě jezdí tolik tramvají. Fíha. Takhle pozdě?

Pak mě překvapilo, že ty tramvaje jsou dost plné. Takhle pozdě?

A pak mě překvapilo, že hodiny ukazují 20:08. Teprv osm?

Nějak jsem si myslela, že když spí Julinka i David, že spí už většina Prahy.

Housle

9. listopadu 2009 v 21:38 | mňau
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí,
já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
kvílením zoufalým z hlubiny nitra svého.
Však už vás zabalím do sukna zeleného.


Krásná básnička není ode mě, ale od... Uhodnete?

Moje housle taky hrozně kvílely a ne jen rok nebo dva, nýbrž celkem osm let. Nikdo to nemohl poslouchat. Rodiče mě posílali cvičit do sauny, ta byla nejlíp odizolovaná, nebo do kotelny, ta byla nejdál od obýváku. Jednou se narodila štěňata a byla i s fenou uložena do kotelny, aby jim nebylo v kotci chladno. A já jim tam chodila cvičit. Sotva jsem začla se stupnicemi, štěňata začla výt. Slepá stvořeníčka lezla po sobě, vyla jak o život, hledala záchranu u mámy. Vypadalo to, že by radši ven na mráz než zažívat takový uchobol.

Včera byl David na koncertě, já na něj čekala, ale nemusela jsem - dovedla jsem si představit, s čím se vrátí. Vlezl do dveří a smutnošťastně koukal.

Já bych chtěl umět na něco hrát.


Jsou to paradoxy. Pořád mě nutí vytáhnout housle, ale přitom vzdálenost mezi mým hraním a jeho hraním je zcela jistě mnohem větší než mezi jeho hraním a Bélou Fleckem. To mohu říct jistě, jakkoli je Béla génius a virtuos.

Dobře, neprodám je. Schovám je na hraní vnoučatům.

Nóvošči

7. listopadu 2009 v 17:34 | mňau
Po 11 měsících jsem byla ve fitku. Nejvýznamnější objev: všecko šlo dolů, krom ceny.

Ani by tam kvůli mně nemuseli mít ty rafičky na nastavování zátěží. Já používala jen tu základní.

Akorát u jednoruček to bylo trochu lepší. Tam šel dolů počet opakování a ne hmotnost.

Jo a hmotnost šla taky dolů.

Tolik zprávy.

Vicanoha

6. listopadu 2009 v 10:38 | mňau
Byla jsem v Lucerně na koncertě Vicanohy a jeho přátel. Přátelé byli dva, jeden z Polska, jeden z východní části Německa. Taky písničkáři.

Zpívali spolu i každý sám.

Bylo zakázáno kouřit, ale stejně se strašně kouřilo. Nebo asi se nekouřilo strašně, ale rozhodně se špatně dýchalo.

Naposled jsem byla v Lucerně, když jsem ještě neznala Davida. Totiž zrovna tehdy jsem ho potkala.

Tehdy jsem byla ještě svobodná.

Tehdy jsem byla ještě bezdětná.

Tehdy jsem si chodila na koncerty a do hospod, kdy mě napadlo. Teď jsem se dostala na koncert podruhé v tomto týdnu - a podruhé v tomto půlroce - a musím říct, že si ty kulturní zážitky nějak víc vychutnávám.

(Druhý koncert byl Kratochvíl a Ackermann v Redutě.)