Sny, sny, sny

11. prosince 2009 v 21:57 | mňau
Taky už se vás někdy snažily sny vychovávat?

Mně se to stává. Upozorňují mě na různé předsudky nebo nedomyšlenosti, mění postoje, o kterých si myslím, že jsou hluboce ukotvené. Sen mě uvrhne do nějaké situace, v které si uvědomím, že věci jsou jinak, než jsem si myslela. A je to.


Byla jsem skorovedoucí dětského oddílu, ještě mi nebylo osmnáct, hrozně mě to bavilo a vymýšleli jsme skopičiny. Ty skopičiny často zaváněly úrazem nebo aspoň značnou nepohodou, ale to vím až teď. Tehdy mi přišlo, že mám všecko pod kontrolou a nemůže se vůbec nic stát. A pak se stalo. Ve snu. V tom snu jsem měla vlastní dítě a neobyčejně silně jsem cítila tu vazbu mezi sebou a ním. A taky strach, že se mu něco stane. A taky zoufalství, když se mu něco stalo. V tom snu bylo všecko skutečné - skutečná hrůza, lítost, bezmoc, strach. Bylo nesmírně úlevné se probudit a zjistit, že všecko je v pořádku. Ale tou zkušeností jako bych si prošla. Už jsem nebyla lehkomyslná vedoucí kupy dětí. Uvědomila jsem si, že každé jedno dítě je poklad, kterému se nesmí nic stát.

První výchovný sen, který si pamatuju, přišel v mých asi pěti letech. A zatím poslední včera. Nevím ovšem, k čemu konkrétnímu ta výchovná lekce směřovala. Jestli mám podpořit Amnesty International nebo nějaké lidskoprávní projekty ve skautu nebo jít studovat práva nebo pracovat do nějaké humanitární organizace - těžko říct.

Zdálo se mi, že jsme s rozvernou bandou šli na nějaký megakoncert. U vchodu nás kontrolovala ochranka - jestli nemáme zbraně, chlast. Ti chlápci mě štvali, tak jsem tak z legrace hrála opilost a houkla něco na Evu. Oni nás hned zatáhli stranou a dali Evě fouknout do balonku. To mě rozesmálo a měla jsem nějaký blbý kecy. A chlápci mě popadli a odtáhli pryč. Skončilo to v nějaké bílé cele, kde jsem se dožadovala pozornosti, slitování, spravedlivého procesu, čehokoli. Slyšela jsem zvenku ten koncert, myslela jsem na Davida a na Julku, že mě budou shánět a už nikdy nenajdou, protože jsem tady v tý díře... A jako ve všech předchozích výchovných snech jsem si prožila spoustu těžkých pocitů velmi opravdově a do hloubky. A ještě pořád si je pamatuju. Nespravedlnost. Nemožnost se dovolat práva. Nemožnost dát vědět blízkým, kde jsem a co se děje. Hrůza.

Z podobného soudku, ale trochu jinak, neboli - kdo dočetl až sem, tomu přidám něco pro pobavení. Vyprávěl tuhle Jirka Navrátil, že to vymyslel na Mírově, kde kdysi seděl jako politickej:

Trestní zákoník
Kdo cokoli udělá nebo opomene, budiž potrestán.
Trest se vyměří v rozsahu od 3 měsíců do 20 let, ve výjimečných případech je možné udělit též trest doživotního vězení nebo smrti.
Výjimky z tohoto zákona uděluje okresní tajemník KSČ.
 


Komentáře

1 Iva O. Iva O. | 14. prosince 2009 v 14:35 | Reagovat

To je spíš upozornění,že už jsi v situaci, kdy máš co ztratit. To byl ten hlavní důvod, proč jsme za komunistů NIC nedělali(byť mě to může do smrti štvát), protože většina lidí se bála a bojí. Já teda jo, ne o sebe, i když asi taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama