Únor 2010

Eskalátory

26. února 2010 v 20:20 | mňau


Kostky pro batolata jsou opatřeny nápisem "nevhodné pro děti do 3 let".

Nejbanálnější léky mají nápisy "nepodávejte těhotným".

Na bílých jogurtech píšou "může obsahovat lepek".

Na eskalátorech budou značky přeškrtnutého kočárku.


Proč? Pro jistotu.
Ne proto, aby se někomu něco nestalo. Ale proto, aby - kdyby se stalo - to nebylo "na ně".

Batolata si stejně budou hrát s kostkama a mámy jim je budou kupovat.

Kočárky dál budou jezdit na eskalátorech tam, kde jinou možnost nemají. Kde jinou možnost mají, tam ji dávno využívají, protože jsem ještě nepotkala mámu, která by ten adrenalinový sport zvaný vis s kočárkem nad propastí provozovala ráda.

Zápisník paní Cuketky

24. února 2010 v 11:37 | mňau
Dělala jsem dva druhy cukroví podle receptu od Mirky, obě dostal na zpapání koš. Klukům Pelclovým teda to jedno prej chutnalo, jenomže jim chutná všechno, když si šlehnou inzulín. A hlavně, na chuť možná nedopadlo tak zle, ale vypadalo spíš jak hromada hnoje než jako cukroví a hromada hnoje na sváteční stůl nepatří.

Ke guláši mám takovou poznámku. Podle jednoho kuchaře je nejdůležitější volba masa, podle druhého, zda dáte kmín drcený, mletý nebo žádný, podle třetího množství cibule, podle čtvrtého cibule vůbec není potřeba, podle pátého záleží na zahuštění, ten dává mouku na cibuli, ten dává rozkvedlanou mouku na konec a někdo nedává žádnou mouku, strouhá do toho chleba. No a potkala jsem i takového, který by zvracel z mouky i chleba a prostě tam dá o pět cibulí víc a ty to zahustí samy. Podle mě je pak výsledkem cibulačka a ne guláš, ale prosím. Já zas nechápu, jak někdo může dát do guláše kysanou smetanu, ale nikomu to neberu. To není důležitý. TO NENÍ DŮLEŽITÝ.

Jediný důležitý na guláši je, jestli máte doma aspoň jeden ostrý nůž.

Jinak jste v hajzlu.

Kdy plánujem další kus

21. února 2010 v 18:26 | mňau
Ptala se Máca, kdy plánujem další děťátko a jestli za rok a půl není pozdě.

Hmmm, Máca je po deseti týdnech nějaká nadšená. Zeptám se jí za půl roku, co si o tom myslí.

Nadšený je ovšem i David, a to po deseti měsících: "To dítě je tak boží, miláčku, neuděláme si další?"

Já asi budu nadšená až po deseti hodinách spánku.

Po deseti hodinách spánku bez pauzy : )

Řetěz rukou, hlav a srdcí

10. února 2010 v 21:14 | mňau
Těšila jsem se, až mě uvidí s Julou. Ne že bych si myslela, že z toho bude nějak zvlášť odvázaný nebo že mu spousta lidí nevodí své děti ukazovat... Spíš kvůli sobě jsem se těšila, protože děti a mámy a vůbec rodina, zvlášť ta čerstvá s malými dětmi, bylo jeho velké téma.Snad dvacetkrát za těch dvanáct let, co ho znám, mluvil o mámách a miminech... Jak je ten prvotní vztah důležitý a nenahraditelný, i když na něj ti malí nebudou mít za pár let žádné vzpomínky... Od té doby, co je Jula na světě, se mi ta slova tolikrát vybavila.

Těšila jsem se, až nás uvidí a nevím jistě proč. Snad proto, že mě viděl brečet kvůli vůdcovské zkoušce (no tak nebul, prosím tě), kvůli opouštěné lásce (někomu se vypovídej, nemusím to být já, někoho si tady vyber), kvůli nepovedenému programu (máš představu, o čem to mělo být?). Snad proto, že mi Evi párkrát řekla, že se na mě ptal a já to prožívala jako poctu, že ho zajímá, kde zrovna pracuju a jak si vedu... Těšila jsem se, že nás uvidí, usměje se a pokývá hlavou a řekně něco jako: "No samosebou..." a že on i já budem vědět, že svět jde dál a že je přece jenom dobrý, protože postpubertální bláznivé holky nakonec vyrostou a jsou z nich mámy.

Ale je to jinak, než jsem si představovala. Půjdeme se mu zítra poklonit do kostelíčka, Jula bude dělat cestou paci paci a máma bude brečet. Nebyli jsme si nijak extra blízcí, nestrávili jsme spolu mraky času, věkový rozdíl mezi námi byl padesát let a vím, že je normální, že staří pánové umírají. Ale budu brečet. Budu pro něj brečet, protože to byl velký frajer v tom nejlepším slova smyslu.


Titulek chybí

10. února 2010 v 13:01 | mňau
Jsem vzdělaná jak noha a dnes jsem si při čtení novin uvědomila, že navzdory péči pana Hejdánka na teologické fakultě vlastně nevím nic o Patočkovi. (Neuvěřitelné, ale...) Gůgl je mocný, a tak teď vím nějaké drby nejen o Patočkovi, ale i o lidech, kterým devastujeme byt. Chá. Nedovzdělanost je na mě krátká, když je po ruce dlouhý internet.

Režisér

9. února 2010 v 22:47 | mňau
Nechápala jsem, proč se filmy připisují režisérům. Autor předlohy nebo scénáře, jasně. Herci, jasně. Kamery, i to bych pochopila. Ti všichni se na filmu nadřeli a je to znát. Ale proč režisér? Scény jsou napsané, dialogy hotové, herci se snaží... K čemu je tu pozice režiséra?

Pochopila jsem to, když jsem začla vést skautskou družinu. A po několika dalších nahlédnutí do "vedení" nebo různým vedoucím osobnostem pod pokličku je mi čím dál jasnější, že nikdo není důležitější než on, režisér. Jen se mu občas říká ředitel nebo CEO nebo manažer.

Obráceně to nefunguje, tedy: ne každý ředitel, CEO nebo manažer je taky skutečně režisér. To, co se píše na vizitce, v tomto případě málo znamená a mnozí ředitelé dělají spíš kontrolora, příkazce nebo šaška.

Hodně znamená dvojí: silná vize + opravdová péče o vlastní lidi.

Díra do hlavy

2. února 2010 v 9:03 | mňau
Přede mnou Chris Rea, vedle mě můj milovaný muž, jenom já tu spíš nejsem než jsem. Duchem dlím na poradě v kanclu svého šéfa. Bývalého šéfa, dokonce. Udílí mi nějaká naučení do života, jak je jeho dobrým zvykem, a ptá se, kdy už pošlu ostatním k diskusi ten materiál... Pošlu, pošlu, co nejdřív, spolehni se.

Pak jsem chvíli na koncertě, ale dlouho mi to nevydrží. Zase o něčem přesvědčuju svého nadřízeného. Asi o tom, že si zasloužím nějaké odměny.

Když se mi to stane popáté během půl hodiny, tak mi to dojde. Vůně!

Stejné jako když jsme jeli ve Španělsku autobusem z Marbelly. Celou cestu na Gibraltar jsem myslela na svého zubaře. Ne na to, že je to sexy chlapík. Ale že ještě nejsem objednaná, že zas bude mít místo nejdřív za čtvrt roku, že mě to zas bude stát desetinu vejplaty a že zas budu mít o jeden bezproblémový zub víc. A až skoro na Gibraltaru mi došlo, že ten chlap, co sedí přede mnou, používá stejný parfém jako on, nejlepší zubař v Praze. A ve stejnou chvíli mi došlo, že ho používá tak v desetkrát větší koncentraci a že blbě mi není ze vzpomínky na zubaře ani z dynamického stylu řízení andaluských šoferů autobusů, ale z toho parfému.

Fascinuje mě, jak se ty vůně v hlavě drží. A jak se myšlenky drží těch vůni. Nedalo by se toho nějak pozitivně využít? Ba dokonce, nedalo by se na tom vydělat? Chcete se vybičovat k velkým pracovník výkonům? Iritujte se velkými dávkami vůně svého šéfa. Chcete se uprostřed pracovního dne potěšit? Není nic snazšího, než si ulít (doslova) něco vůně svého milého do kabelky s sebou. Potřebujete se na nějaké jednání nabudit, či dokonce naštvat a někoho seřvat? Požádejte tchýni, ať vám s sebou nabalí trochu svého parfému!