Řetěz rukou, hlav a srdcí

10. února 2010 v 21:14 | mňau
Těšila jsem se, až mě uvidí s Julou. Ne že bych si myslela, že z toho bude nějak zvlášť odvázaný nebo že mu spousta lidí nevodí své děti ukazovat... Spíš kvůli sobě jsem se těšila, protože děti a mámy a vůbec rodina, zvlášť ta čerstvá s malými dětmi, bylo jeho velké téma.Snad dvacetkrát za těch dvanáct let, co ho znám, mluvil o mámách a miminech... Jak je ten prvotní vztah důležitý a nenahraditelný, i když na něj ti malí nebudou mít za pár let žádné vzpomínky... Od té doby, co je Jula na světě, se mi ta slova tolikrát vybavila.

Těšila jsem se, až nás uvidí a nevím jistě proč. Snad proto, že mě viděl brečet kvůli vůdcovské zkoušce (no tak nebul, prosím tě), kvůli opouštěné lásce (někomu se vypovídej, nemusím to být já, někoho si tady vyber), kvůli nepovedenému programu (máš představu, o čem to mělo být?). Snad proto, že mi Evi párkrát řekla, že se na mě ptal a já to prožívala jako poctu, že ho zajímá, kde zrovna pracuju a jak si vedu... Těšila jsem se, že nás uvidí, usměje se a pokývá hlavou a řekně něco jako: "No samosebou..." a že on i já budem vědět, že svět jde dál a že je přece jenom dobrý, protože postpubertální bláznivé holky nakonec vyrostou a jsou z nich mámy.

Ale je to jinak, než jsem si představovala. Půjdeme se mu zítra poklonit do kostelíčka, Jula bude dělat cestou paci paci a máma bude brečet. Nebyli jsme si nijak extra blízcí, nestrávili jsme spolu mraky času, věkový rozdíl mezi námi byl padesát let a vím, že je normální, že staří pánové umírají. Ale budu brečet. Budu pro něj brečet, protože to byl velký frajer v tom nejlepším slova smyslu.

 


Komentáře

1 Eva Eva Eva Eva | 11. února 2010 v 9:27 | Reagovat

Ahoj, Václave ...

2 vena vena | 12. února 2010 v 10:42 | Reagovat

Já myslím, že se mu to líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama