Květen 2010

nesnáším lidi

31. května 2010 v 19:51 | mňau
přistihla jsem se, že nesnáším lidi.
ale ne vás, svý kamarády, rodinu, čtenáře blogu, spolupracovníky... nesnáším úplně jiný lidi.

ty, který neuklízej po svejch psech
ty, který řvou v parcích jak na parky (jak na lesy)
ty, který ve svejch pětapadesáti maj potřebu svejm blízkejm v kavárně přehrávat, jaký maj skvělý zvonění v telefonu
ty, který jdou jak tupci a strkaj do kočáru
ty, který se dovolej, jestli si můžou sednout k nám na lavičku, a pak nás začnou vykuřovat
ty, který venčej děti na hřišti a k tomu hulej
ty, který házej do trávy lahve a stříkačky
ty, který se nedržej v tramvaji a pak se chytaj rukojetí dětských kočárů
ty, který ve tři ráno choděj vysypávat sklo k nám pod okna


milovala jsem prahu, ale tahle láska se asi přechodila. snad jen přechodně...

Třiatřicet

31. května 2010 v 14:34 | mňau
Když přicházím do let pána Krista, začínaj mě bolet různá místa, zazpívala mi Magda, aby mě utěšila.

Pět dní mě bolí hlava. Peklovitě. Při každým pohybu ještě peklovitějc. (Teda při každým pohybu hlavou, při kejvání prstem na noze dobrý.)

Pět dní, to je myslím víc, než za celý předchozí život dohromady.

Dneska se přidala Jula se zvracením. Jak to má s hlavou, těžko říct, ale náladu má stejnou jako já.

Kňučíme.

Třiatřicet mi ještě není, ale už vím, že za každej den, kdy člověka nic nebolí, mělo by se děkovat.

Jasně, nejsem nejmladší, ale sakra, aspoň to dítě by mohlo bejt v pohodě. Do třiatřiceti má pořád dost daleko...

Podlahu máme čistou,

23. května 2010 v 10:08 | mňau
že by se z ní dalo jíst, myslí si Jula. A tak jí.

Nejdřív ze své vysoké stoličky všecko, co jí nechutná nebo už nejede, shazuje dolů. A o pár minut později to tam překvapeně nachází a radostně si to strká do pusinky.

Pobytem na podlaze se všecko to jídlo nějak vylepší a pak najednou chutná.

Knihy se stěhují

20. května 2010 v 22:32 | mňau
nejdřív vyklidily první poličky
pak vyklidily druhé poličky
pak vyklidily třetí poličky

zůstanou v tomhle bytě někde nějaké knihy?
do kolika let lidé čtou knihy rukama a ústy?

(Nejvíc jí chutná "Laser v mnoha podobách" - já to ještě neotevřela. Mně by to zcela jistě nechutnalo.)

Slovník spisovné julinštiny

18. května 2010 v 19:27 | mňau
a julinko-český slovník

táta = táta (a někdy taky Petr Nečas, aspoň dneska když jsme četly Respekt)
mňá = máma
čí tá (piš cheetah) = kočička
áAf! = pejsek
pepe = pipi = pták
hů...TA! = možná Jula a možná taky něco úplně jiného
hůyIJda! = jejda!
ham = ham = jídlo
papa = papat
meme = mimi = bejby
bááá... = bác
tátátá = pápápá
ajy = ahoj
tanyny = tancování
hají = hají
nyny = mazli mazli

Manželství zachráněno

18. května 2010 v 7:00 | mňau
aneb myčka myčkuje!

To je tak skvělý pocit strkat špinavé nádobí do myčky. Nezabírá místo na naší malé kuchyňské desce, nevytváří iluzi bordelu v bytě /kde by se tu vzal/, nerozčiluje, nesrmdí. Smrdí v myčce.

Mého muže a povolaného pana šikulu-truhláře to sice stálo hodiny nervů a hledání všeho uvěřitelného i neuvěřitelného.  Ale výsledek stojí zato.

Už jsme spotřebovali dvě krabičky mycích kostiček a pořád mě to baví. Skládání je trošku hlavolam a když to klapne, tak to pak klapne a šumí a bublá a skučí a hučí a nakonec líbezně PÍPÁ a z myčky se tahají čisté, voňavé a ještě teplé kousky.

Je to každodenní radost, ba nestydím se říct orgas-é-stydím se to říct...

Písek

17. května 2010 v 11:19 | mňau
Jeden Pražák a jeden vesničák a oba se vzácně shodneme na městě, kde bychom chtěli žít: v Písku.

I svatbu jsme tam měli a tím se do toho města asi ještě víc zakoukali.

Teď jsem tam viděla taky jeden moc pěkný a velký byt, navrch v cihle, žádný panel. Mezonet. 150 metrů. Podlahy dřevěné, původní, 80 let staré. Krása. Akorát jsem tam nebyla na prohlídce s realitkou, ale na návštěvě, takže... Ovšem tak jak tak bychom na to neměli, ceny tam jsou vlastně pražské. Asi nejen my jsme si  všimli, že tam je fakt pěkně. 

Ano. Otázka bytová u nás opět na stole. Poté, co jsme dostali fakturu za elektriku na astrovysokou částku, je asi na čase zbavit se latifundií, které nerodí...

Miluju chodit křižovatkou napříč

10. května 2010 v 13:27 | mňau
Asi jsem to milovala i dřív, ale až teď, když jsem se párkrát dostala ven bez kočáru (a bez Julinky), mi došlo, jaká je v tom ohromná svoboda. Jen se rozhlídnout a šup do ulice. Žádný hledání přechodu a ideálně i sjezdu z obrubníku.

Miluju chodit večerní Prahou a brát to přímo, kam člověk potřebuje. Nemuset se nechat omezovat schody, výkopy a jinými překážkami. 

A jak je fajn skočit do tramvaje třeba jen kvůli jedné zastávce. Nechat se trochu popovézt a pak zas vyskočit a jít si, kudy je to nejkratší.

S kočárem toho člověk mnohem víc nachodí. Nejen proto, že vlézt do tramvaje je výkon náročný fyzicky i psychicky, a tak dokud to není nutný, tak to radši beru po svých. Ale hlavně všude je mnohem dál. Třeba dostat se na druhou stranu magistrály znamená buď sejít a vyjít 40 schodů nebo si udělat třičtvrtěkilometrový výlet. Čtvrt minuty nebo čtvrt hodiny.

Když jdu večer manželovi pro pivo, chodím co nejdál, abych si to užila. Křížem krážem Prahou. Pivo je teplé, ale hlava chladná. A klidná.

Nevíte, kde ve Vysočanech čepují dobré pivo?

Víkend

3. května 2010 v 9:28 | mňau
Chtěli jsme jet po vejletech, ale místo toho jsme vítali zub.

Vítali jsme ho usilovně už od pátku, a to jsme o něm ještě ani nevěděli.

Jenom jsme věděli, že jinak pohodový dítě furt bečí, kňučí, stěžuje si, nadává a místy dokonce vzteklí. Z pátku na sobotu skoro celou noc, tedy přesněji každou hodinu. 

Když začalo slintat, začalo nám svítat.

Nakonec se přidala teplota a bůhvíproč ještě rýma.

Mezitím jsme lehli na pár hodin s teplotou i my ostatní.

Teď je pondělí ráno a pořád vítáme. Leze, ale moc nespěchá.

Je nutný, aby jich ve finále bylo dvacet nebo kolik? ...ptá se Cimrman chybujícího Stvořitele.

Nám by stačila inverzní veverka. Nebo trojzubec jinak též zvaný vidle.

(tento příspěvek opět určen bezdětným, aby jim to "nebylo líto")