Červenec 2010

jak nakupuji

26. července 2010 v 0:35 | mňau
Dobrý den, vy máte úplně nádhernou zeleninu! To se v Praze nevidí!

*Tak co si dáte?

No tak určitě... lusky, brambory, rajský, květák.

*Tak třeba tolik těch lusků? Brambor dvě kila? Rajčata asi tolik? Květák jeden?

No, jo, jo, papriky taky, a salátovku. Jo, vlastně, mám jenom dvě stě padesát korun, takže se musím trochu brzdit.

*Zatím to máte za devadesát, takže pohoda. Tak salátovku, jednu? Papriky...

Tu cuketu velikou. Jo, česnek, cibuli -

*Ano, takhle naťovou tu cibulku?

Jojo, mrkev, ta je krásná. A ovoce nějaké pro malou. Ty broskve jsou český? 

*Už je to dvě stě třicet, mladá pani. Broskve jsou z dovozu, ale moc dobrý.

Áha. No tak, vejde se mi nějaká broskev do těch dvou set padesáti?

*Jojo, určitě, dvě, tři určitě.

No úžasný, děkuju, tak mi to spočítejte.

*Dvě stě šedesát tři.

Jé, promiňte, já se nějak přepočítala. Ve skutečnosti mám jenom sto padesát, ne dvě stě padesát.
...
Tak ty broskve teda ne, lusky taky vrátím, no, ježíš, to je blbý, květák.
...
*Heleďte mladá paní, broskve máte pro malou ode mě... nebo víte co, vemte si to všecko.

Ježíš, to nemůžu,počkejte, aspoň ty lusky a květák tady nechám.

*Ale ne, jen si to vemte pěkně všecko, tady vám to nacpu do tašky, ták, a běžte pěkně, a příště se tu zase zastavte.

--------------------
Když jsem to vyprávěla kámoškám, tak mi připomněly, že takhle nakupuju normálně. Před rokem jsem totiž zas měla tuhle příhodu:
--------------------

Měl byste nějakou sukni? Spíš kratší, ale aby byla i na zimu, třeba džínovou.

Pán nalovil asi čtyři, tak jsem zkoušela a zkoušela. Žádná nebyla ta vona. Nakonec pán odněkud přinesl džínovou, která seděla výtečně.

Kolik stojí prosím?

*Šest set, ale dám vám ji za čtyři sta, už je poslední.

Jé, tak děkuju moc.

*A dám vám k ní tenhle krásný šátek, jestli chcete. Jako bonus.

No tak to je paráda, fakt děkuju.

- pán vypisuje paragon na 400 -

Jé, sakra. Dá se u vás platit kartou? Já mám u sebe jenom dvě stě pade.

*To bohužel nejde.

Tak já si doběhnu do bankomatu a hned jsem zpátky.

*Víte co? - pán mačká paragon do kuličky a hází do koše - Dejte mi dvě stě padesát a je vaše.

Dort pro jednoročka

19. července 2010 v 3:51 | mňau
Poněvadž jsem před jejími prvními narozeninami strávila pár hodin hledáním receptu na dort, který by
- byl dobrý,
- byl přiměřeně pěkný na pohled,
- mohly bez obav jíst roční děti,
- chutnal i dospělým

a nic moc vyhovujícího jsem nenašla, zveřejňuji, co jsme nakonec jedli my:

nepečený jogurtový
-----------------------------
balík piškotů velký
dva půlkilové jogurty Hollandia
želatina
přesnídávka jahodová
ovoce všeliké, krásné na pohled
------------------------------

Jogurty se rozmíchají, malilinko osladí a přidá se do nich dle receptu uvařená a drobně schlazená želatina. Pak už se provádí známý trik: na dno dortové formy poskládáme piškoty, přelijeme blemcem z jogurtů, opět zaskládáme piškoty, párkrát se do vrstev vmíchá přesnídávka, banán, jahody.

Výsledný dortový sendvič se nechá den v ledničce, druhý den se vyklopí a nazdobí ovocem.

Jediné slabší místo této batolecí výživy je ta želatina - možná by to šlo i bez ní, piškoty mají neuvěřitelnou sací sílu a třeba by to udržely, ale já neměla odvahu to zkoušet.

A jinak - dospělým to celkem chutná a jednoročci to žerou jak mlejni : )

Zjednodušená přeprava kol

5. července 2010 v 22:52 | mňau
mi - a zvláště to pojmenování! - leze na nervy už léta. Respektive lezla, neb jsem teď několik let, díky nebesům za to, neměla důvod využít služeb Českých drah.

Jenže teď jsme začaly s Julou cyklistit, a tak jsme si řekly, že se cestou na fesťáček do jedné díry ve středočeském kraji svezeme Polabím na kole.

Peklo začalo už nákupem jízdenky, ale nakonec jsme to ustály, díky tomu, že Julka od paní pokladní dostala obrázek s chlapečkem a vlakem. Horší to začalo být po nástupu do panťáku. Cyklisté vědí - kolo není kam postavit. Musíte s ním stát ve dveřích, tedy přesněji mezi dvěma posuvnými dveřmi venkovními a dvěma posuvnými dveřmi vnitřními. Překáží tedy tak, že jest nutno s ním šíbovat, kdykoli někdo jde jakýmkoli směrem vaší chodbičkou. Což je dost často.

Podlaha uličky je do (Davide?), no do účka prostě, z kopce od obou venkovních dveří. Takže kolo prostě jezdí v lavoru, šup sem, šup tam, jak se vlak hne. Znamená to, že ať vaše cesta trvá pět minut nebo devadesát, musíte celou dobu stát jak solný sloup při kolu a dělat mu záchranu. Jenže, máte-li s sebou roční dítě, musíte dělat permanentní záchranu i jemu, zvláště, když se každou chvíli otevřou jedny ze čtyř dveří, které jsou ročnímu chodítku stále nadosah. 

Peklo nejpekelnější trvalo pětačtyřicet minut. Dlužno říct, že Jula nebyla z vlaku vůbec nadšená. Řvala, vztekala, rvala se se mnou, čehož výsledkem bylo, že se kolo poroučelo a prásklo do skleněné výplně jedněch dveřích. Alelujá, přežily to. Jen blatník nepřežil. Čert ho vem, hlavně že přežila Julka a já, byť jsem od té doby trochu vyšinutá.

A teď se podržte, zjednodušená přeprava kol mi nachystala bonbónek na závěr.

Rozdíl mezi podlahou vlaku a nástupištěm v cílové stanici (a to nebyla díra, nýbrž městečko) byl 70 cm. Sedmdesáticentimetrový schod zdolat s 13kilovým kolem, 2kilovým batohem a 8kilovým dítětem. Chápete to? Chápete mě? Takřka jsem se při tom seskoku počůrala - a Julča taky. A měla se i pokakat, aby Dráhy věděly, co si myslíme o jejich zjednodušené přepravě jízdních kol: 

68 Kč/45 min./40 km = nas*at.

Taška

1. července 2010 v 16:08 | mňau
Dostala jsem v knihovně na mejdánku skládací červenou tašku  s komentářem, že to není zrovna ten nejpovedenější propagační předmět. Nicméně za pár hodin se ukázalo, že její propagační (a kontaktní) potenciál je docela značný.

Slečno, to máte kapesní pláštěnku?
Ne, to je taška.
Taška jo? Jako na co?
Normálně na nákup. Nebo vlastně asi na knížky, dostala jsem jí v knihovně.
V knihovně jo? A je prodyšná?
Hele, kluci, já nevím. Já ji mám asi dvě hodiny, ještě jsem ji nerozdělala. Ale zrovna jdu nakoupit, tak pak budu vědět.
A to nám taky daj, když půjdeme do knihovny? A to musíme dneska?
No to nevím, ale za zkoušku to stojí. 
A to se budem muset asi ale upsat na dva roky třeba, ne?
No tak na dva snad ne, ale třeba na rok, pro začátek...
A nechcete jít s náma? Třeba byste dostala ještě jednu. 


Jinak : vyhodnocení praktického užití tašky po prvním nákupu:
Prodyšná není. To mě ovšem nijak neznepokojuje, jindy chodím s igelitkou. Nebo s holýma rukama, ty jsou naopak prodyšné příliš.
Velká je překvapivě dost, až tak, že se tam vejde nákup za 466 Kč.
Zpět do pouzdra se nacpe docela snadno.
Nejlepší je ovšem karabinka, díky které se dá taška připnout na batoh a nebo - a zde tkví její genialita - na kočár. Lidé, kteří tašky obvykle zapomínají nebo je ztrácí cestou a pak žonglují při stoupání do třetího patra s cuketou, květákem, salátem, rajčaty, mlíkem, půlkou chleba a dítětem, to dovedou ocenit.

deža ví

1. července 2010 v 0:02 | mňau
Tak jsem se dočetla, že se chystá petice za moje odvolání.

Mohla bych dohledat a zapůjčit jednu stranu z auditní zprávy renomované auditorské společnosti BNV, kde jsou podrobně rozepsány moje antikvality, ať se autoři petice nemusí namáhat to formulovat sami.

Jsem antihrdinkou ve všech svých zaměstnáních. Tuším, že už mě jen tak někdo nezaměstná. Budu na dlažbě. Na dně. Na konci. Rýt držkou v zemi.

Julinko, holčičko moje, dnešním dnem tě přestávám učit psát. Bojím se, že by jinak brzy vznikla petice "Odvolejte mojí mámu a dejte mi sem někoho, kdo mě bude umět aspoň přebalit!"