Srpen 2010

Jsem tetka!

27. srpna 2010 v 22:07 | mňau
Dneska jsem viděla jednoho úplně čerstvého člověka, jsou mu dva dny a má to štěstí, že je můj synovec :)


I když - bejt můj synovec není až zas taková výhra, protože já už jsem tetka počtvrtý v pořadí, takže to tak  neprožívám. Zato můj muž se stal poprvé v životě strejdou, takže to je jiná.


Bane, prožívám to strašně - ty čerstvý lidi jsou takový mimozemšťánci, to je neuvěřitelný. Chci jednoho domů!


Jak vidno, nejsem schopná napsat smysluplnou větu natož článek, proto bude rozumnější vložit sem odkaz na něco, co se dá číst. Poslala mi to Véňa a je to fakt pr----



HEJ! TO SI DĚLÁTE PRDEL? JSEM HRDÁ - HRDÁ - HRDÁ NA SVOJE MĚSTO! TŘIKRÁT V TÝDNU TU VZBUDÍ MÝ DÍTĚ OHŇOSTROJ - A TO ÚPLNĚ PŘESNĚ V 21.50.



----avda, takhle to opravdu na mimibazarech vypadá. Nikdy tam nechoďte.


(Jsem hrdá na svoje město, jsem hrdá na svoje město, jsem hrdá na svoje město - to si prostě říká o parodii. A hlavně o nakopnutí do zadku.)

Trápení s oblečením

4. srpna 2010 v 21:37 | mňau
Mám dceru jako ze škatulky. Nápadité oblečení, barevně to ladí, na postavu sedí.

Zato její máma nemá co na sebe a nemůže s tím nic udělat.

Čím to?

Julince kupujeme většinu oblečení v balíkách po sousedovic holčičce, která je o pár měsíců starší. Jsou to krásné, ba neostýchám se říct vymazlené kousky střihově, stylově, barevně i všelijak jinak. Další věci přinesou babičky a tety a Julinka je krásná - málem co kus jejího oblečení, to originál.

Se mnou je to horší. Jsem konfekční postavy, ale to mi není nic platné. I když si dám závazek, že dneska si už opravdu koupím nový triko a dám za něj klidně hrůzu peněz, i když se trápím dvouhodinovým chozením po krámech, stejně odejdu s prázdnou. Proč se pro konfekční postavy vyráběj samý

nenápaditý, nudný, barevně odpudivý, střihově nepohodlný nebo nehezký hadry z nepříjemných materiálů?

Proč to oblečení buď vypadá jako určený k uklízení toalet a nebo k cestě na Měsíc? Proč neexistuje něco mezi tím?

Chtěla bych i pro sebe dostávat za pětikilo balíky po sousedovic holčičce. Chtěla bych vypadat k světu, aniž bych se u toho musela trápit nakupováním. Nebo - chtěla bych nakupovat někde, kde budu mít problém vybrat, co si nekoupit, a ne, co si koupit.

tábor

3. srpna 2010 v 22:19 | mňau
Zaměstnavatel by mě za to asi nepochválil, ale nemůžu se, milí čtenáři, nesvěřit: po 9 letech jsem se ocitla na skautském táboře. Po 10 letech na táboře českolipských skautů. Nebylo to úplně jako dřív, protože to byl tábor rodičů s mrňaty, byli tam lidé posbírání z různých oddílů, ale stejně to bylo ono. Stany, táborák, náměstíčko, Akelova výtečná kuchyně.

Tábořiště mi ničím milé a známé nebylo, protože českopští skauti dostali právě v roce, kdy já jsem je už víceméně opouštěla, velký kus pozemku na kraji Lužických hor, zatímco tábory mého srdce se odehrávaly jinde, hlavně v Hradčanech u Mimoně. Ale líbilo se mi tam - potok, les, louky, do vesnice kousek, ale vidět ji nebylo, přes tábor nikdo cizí nechodil. V záloze je, asi půl kiláku od tábořiště, krásná zděná - nová - chalupa, takže jistota tepla, sucha a teplé vody, což se při táboření s miminy hodí. Ale bylo krásně a obešly jsme se bez ní (já a Jula, nejmladší táborník - 14denní - ji občas i využil : ))

Miminodětí tam bylo občas osm, občas i šestnáct, střídalo se to ze dne na den. Nejmladší z dětí mělo dva týdny a nejstarší - těžko říct - byla tam s námi i družina skautů a skautek, kteří pomáhali s programem pro děti a jezdili pro pečivo, ale to už je jiná kategorie účastníků. Julie byla třetí nejmladší.

Ze spaní ve stanu, přesněji řečeno, z Julinčina spaní jsem měla strach - jak se vypořádáme se zimou, komáry, nočními můrami, buzením okolních mimin a batolat, ale proběhlo to výtečně. Ve stanu měla Jula svoji miminovskou postýlku, dostala dvě pyžama a dva spací pytle a čepičku a spinkala - jak mimino. Líp než doma u pivovaru. Ráno strkala hlavu vší silou mezi podsadu a plachtu, aby už už viděla, co se tam venku děje...

Akela a Věrka - mí dávní vedoucí - vypadají pořád stejně. Akela trochu prošedivělej, to dřív nebyl, ale jinak oba vypadají stejně jak dřív a je s nima stejná sranda. Jo a neházeli mi - tentokrát - ešus každý den do kopřiv. Což jsem byla vděčná, i tak jsem měla problém ho najít.

Jula asi všecky zážitky brzo zapomene, ale byla tam nesmírně spokojená od rána do večera. Jenom umývání zadku v potoce se jí nezamlouvalo, jinak se jí líbilo všecko. Skvělé dospělácké jídlo (neodvážila jsem se vnucovat jí konzervičky, přestože jsem je s sebou měla), parta mimin, sdílení hraček, chození semo tamo po náměstíčku (trvalo nám to Juliiným tempem deset minut od stanu ke kuchyni nebo k jídelně, takže vlastně většinu dne jsme se jenom přesouvaly), výlety, brouci v trávě, množství tet a strejdů, pes Jonáš, to, že jsme byly od rána do noci venku... prostě všecko.

A poslední den začala sama chodit.