Září 2010

Sežeru ti DNA!

24. září 2010 v 12:39 | mňau
Původně jsem chtěla psát o dětských hrách na hřištích, ale teď mám cukání psát o tom všem zlu, které na mě páchá tenhle pracovní "počítač". Bez uvozovek se to psát nehodí, protože to je parodie na pracovní nástroj.

Ale co, je pátek, práci dávám vale, zpět k dětským hrám.


Seberu ti DNA a spálím ji a umřéš!
Já ti ji vyvrtám a pak ji hodím psům!

Takhle vypadají honičky na dětském hřišti. Nedalo mi to a při plácání báboviček - my s Julou ještě nepálíme DNA, to teprv přijde - jsem se zasnila, jak jsme se honívali za časů mého mládí my. Taky rafinovaně.

Héj, mám ejc, pozór!
Fůj, von má ejc, pozór, nakazí vás a umřeté!

a taky:

My jsme zlý Němci, ty fašouni a vy jste ty hodný Němci a my vás zabijém! 

Jistě chápete, že zlý fašouni jsou ty západní, zatímco na východě žili samí ty hodný. Ale nikdo nechtěl bejt hodnej Němec.

Pak, už myšlenkama dál od honiček, jsem si vzpomněla, jak jsme záviděli některým spolužákům, který tvrdili, že maj doma vídejo. My jsme tou dobou vídejo neměli a neměla jsem ani páru, co to je.  Ale záviděla jsem.

No a poslední vzpomínka na mládí mě zavedla na školní výměnu do východního, vlastně tehdy už sjednoceného Německa - rok 93. Naši němečtí kamarádi si nás rozebrali do rodin a ukazovali nám civilizační zázraky - splachovací záchod, walkman, herní konzoli, mekáč. Divili jsme se, že je rodiče vůbec pustili o týden později s náma do Čech, do krajiny bez splachování...

No, mekáč jsme jim v Lípě ukázat nemohli, ale počítačový hry jsme stejně měli lepčí. A nakonec byli Němci nejvíc stejně vyplácaný z toho, že mohli krmit králíky.

Tohle hodné holčičky neříkají

20. září 2010 v 13:29 | mňau
Předpředpředchozí muž mi zakázal chodit sama do hospod.
Předpředchozí mi zakázal hulit.
Předchozí mi zakázal říkat ošklivá slovíčka.
Chozí mi zakázal říkat některá docela hezká slovíčka. Pravda, nemohu je sem vypsat, připadala bych si málo kultivovaná. Ale psát a říkat je přece rozdíl. V říkání slov jako ... a ... a do ... žádná nekultivovanost není.


Nemohu mluvit, ale zase mohu chodit sama do hospod a hulit. A pít. Aspoň než budu těhule.

moje angličtina

17. září 2010 v 12:12 | mňau
nebylo to s ní nikdy moc slavný, ale teď jsem se rozjela.

z každý návštěvy hřiště na Kampě nebo ve Františkánský zahradě se vracím s novými slovíčky.

už umím:

lopatka, hrabičky, nebouchej holčičku
moje dítě miluje hmyz, zvláště mravence
nechceš napít?
nebouchej chlapečka!
nemůžeš brát holčičce to autíčko, to je její (nebylo, to bylo taky kradený)
musíš použít mokrý písek
neházej mu písek do očí!
nesmíš házet písek na děti!


pak taky umím: dinosaurus, velryba, hvězda, hříbek, dům (to jsou tvary báboviček)

kdybych chtěla, můžu se učit též francouzsky, čínsky, polsky a holandsky. a zadarmo. akorát má ta hřišťová výuka úzkej okruh konverzačních témat. 

Mládí, sbohem

11. září 2010 v 12:57 | mňau
Opouštějí mě džíny, džíny njůjorské, které pro mě symbolizují nejrozvinutější formu pozdního mládí, tj. sex, drogy a rokenrol neboli, jak to nazvali v Československé televizi, intenzivní životní styl. 

Sbohem, džíny zlaté, stříbrné, tedy přesněji řečeno černé s bílou nití. Ještě vás neházím do koše, ještě ne, ale všecko krásné už pro vás skončilo. Teď vás čeká maximálně otročina na záhonech za chalupou. To vás k stáru moc nepotěší, heh?

Věrně jste mě nosily domů, vlastně spíš do práce po proflámovaných nocích. Doporovázely jste mě na WC, kdykoli se mi na gremiálních schůzích udělalo náhlé nevolno. Zažily jste se mnou bezpočet dýchánků narozeninových, dokonce jste byly mým oblečením o svatební noci - to vy jste mi pomáhaly dostat mého zřízeného spícího muže z podlahy v koupelně do postele... To vy jste měly tolik slušnosti a soucitu, že jste se za pár týdnů po porodu přizpůsobily mé rozložité postavě, abyste mě mohly dále doprovázet na mých toulkách noční Prahou.

Pravda, noční toulky byly nahrazeny denním posedáváním v pískovišti, stavěním báboviček a krmení labutí, ale i to je poezie a poezie je život.

Teď z vás lezou nitě a brzo nastane den, kdy to už ani na to pískoviště nebude, protože by se dcera za mě styděla. Odložím vás do bedýnky "na chalupu" a tam budete smutně čekat, až vás dotrhám v maliní. Není to hezký výhled na konec džínového života, ale doufám, že místo zoufání vzpomenete na to dobré, co jsme spolu prožili. A že vám - když si to promítnete od začátku do konce - nakonec nebude tak líto, že jsem vás z butiku na Broadwayi dotáhla až sem, do jedné pěkné jihočeské vesnice. Doufám. 

Džíny, sbohem.

paní Cuketka se hroutí

8. září 2010 v 20:48 | mňau
chystala jsem se vařit svíčkovou. začínající hospodyňky vědí, že to není žádná sranda, a proto chápou, proč jsem se chystala několik dní. svíčkový den se musí vychytat.

připadlo to na dnešek. vše vypadalo růžově, zejména pak kus hovězího, který se chvílemi i rděl.

zelenina mě poslechla a pěkně se opekla. maso slibně zatáhlo. našla jsem i všecko koření, které tam má přijít. zapomněla jsem na radu své dobré tchýně a místo do čajového vajíčka jsem tam koření mrskla rovnou. trest přišel záhy, jak dosyčel papiňák. hledala jsem koření marně v rozvařené směsi mrkve, celeru a petržele a vedle mě řvalo hladové dítě. no ale nezoufala jsem a pracovala dál.

s očekáváním velké lahůdky jsem celkem spokojeně  pokračovala až do klíčového okamžiku ochutnání. tam přišel šok.

nemělo to vůbec žádnou chuť. bylo to pouze - teplé.

ani mrkev z toho nebyla cítit. ani to koření, co se tam přes hodinu vyvařovalo. ani ten krásný špalíček masa - jako by to všecko zmizelo. barvu to mělo hezkou, chuť žádnou. vůni taky ne.

chtělo se mi plakat.

nakrájela jsem knedlík na špalíčky 1 cm x 1 cm a zalila ho omáčkou. dítě na mě řvalo MA-SO MA-SO a já, slzíc, myslela jsem na to, jaké musí jíst strašné blafy, aby přežilo aspoň do okamžiku, kdy si bude umět říct dědečkovi o tlačenku.

Dabý! Dabý! Eno. Eno.

Poprvý v životě se k nějakému jídlu Julie slovně pozitivně vyjádřila, aniž by se jí kdo ptal. Nevěřícně se dotazuji: Dobrý?

Eno. Eno. Ukazovák namířený do misky a dožaduje se další porce. Krájím další knedlík.

Eno. Eno. Ukazovák namířený do misky. Krájím další knedlík.

dcera byla s dnešním obědem mimořádně spokojená a naprala si pupek k prasknutí. Já si pupek nenaprala, ani na talíři to nezačalo chutnat jako svíčková.

záhada trvala do odpoledne, kdy se ukázalo, že ani kafe nemá žádnou chuť, respektive žádnou chuť kafe ani mlíka. obvinila jsem tedy ze zkaženého oběda, dne i mého kuchařského sebevědomí rýmu a došla si do špajzu pro panáka. musím to trochu zaléčit, abych mohla zítra vařit.

choroba

8. září 2010 v 15:10 | mňau
Medovina ve skleničce na víno.
Otevřený fejsbuk.
Otevřený buk.
Nohy v kýblu s horkou vodou.
Čaj voňavý, medový.

Není od věci si občas lehoučce, velice lehoučce pomarodit. Vlastně je to veliká pohoda. Ani na koncert vlastního muže člověk, těžce zkoušený rýmičkou, nemusí. Julie, jako by vytušila vážnost situace, chová se nadmíru kultivovaně. Inteligentně - jinak to neumí - si hraje, někdy dokonce kreslí propiskou do mých zápisků z VRJ a občas, vlastně dost často, přesněji řečeno bez ustání vyžaduje Tettatig. To mi nevadí, ujíždíme na tom všichni. Celá rodina. Někdy, když nás Julča u uspávání naštve, si to s Davidem pouštíme i bez ní.

Je to britská kreslená pohádka o prasátkách, dostupná na internetu a nejspíš i v naší televizi. Hrdinkou je prasátko Peppa, která se svými rodiči a bratrem zažívá nejrůznější batolecí dobrodružství. Pozoruhudnou postavou je otec rodiny (Daddy Pig), který vypadá docela jako jeden náš kamarád (Slimák).

Epizody jsou krátké, pětiminutové. Julču obvykle přestanou v půli bavit a jde si po svých, ale jakmile se ozve závěrečná znělka (péppa pig, péppa pig, pé ppá píg), přiběhne a se slovy ANO ANO Tettatig se dožaduje dalšího dílu. Obvykle vyhovíme. Dali jsme si závazek, že dítě nebudem odbývat televizí. Počítač není odbývání, nýbrž vzdělávání.

Všem pracujícím zasílám pozdravy z mateřské dovolené.

další slova

7. září 2010 v 22:38 | mňau


tůt - kluk
točáte - kočárek
babiČA - babička
aniČA - anička
deda - děda
pes
aój - ahoj
iůje - julie
dobromec - dobrou noc
ato - auto
f-cák - francouzák (Davide, proč?!)


první věta (a zatím aj poslední) Tádý jé tá máma.

vlastní hry:
Kdeje? Kdeje? Kdeje? Tádýje. (Schovávání a nacházení čehokoliv.)
Bímbámbímbámbímbám. (bimbání s čímkoliv, s čím to jde, nejčastější zábava v autě)

Sežráni hračkami

3. září 2010 v 12:50 | mňau
Ještě nedávno mi uklízení hraček nepřipadalo jako problém. To období už skončilo.

Nedávno se u mě počítá v řádu týdnů, ale - člověk se mění. Hlavně ONEN člověk se mění. Vlastně ani nevím, v čem spočívala jeho hra tehdy. Nyní spočívá ve vyházení všech hraček z obou beden. Několikrát denně.

Jak by to vypadalo, kdybychom měli čtyři bedny hraček? Odpověď si nepředstavuji, mohla by mě rozčílit.