paní Cuketka se hroutí

8. září 2010 v 20:48 | mňau
chystala jsem se vařit svíčkovou. začínající hospodyňky vědí, že to není žádná sranda, a proto chápou, proč jsem se chystala několik dní. svíčkový den se musí vychytat.

připadlo to na dnešek. vše vypadalo růžově, zejména pak kus hovězího, který se chvílemi i rděl.

zelenina mě poslechla a pěkně se opekla. maso slibně zatáhlo. našla jsem i všecko koření, které tam má přijít. zapomněla jsem na radu své dobré tchýně a místo do čajového vajíčka jsem tam koření mrskla rovnou. trest přišel záhy, jak dosyčel papiňák. hledala jsem koření marně v rozvařené směsi mrkve, celeru a petržele a vedle mě řvalo hladové dítě. no ale nezoufala jsem a pracovala dál.

s očekáváním velké lahůdky jsem celkem spokojeně  pokračovala až do klíčového okamžiku ochutnání. tam přišel šok.

nemělo to vůbec žádnou chuť. bylo to pouze - teplé.

ani mrkev z toho nebyla cítit. ani to koření, co se tam přes hodinu vyvařovalo. ani ten krásný špalíček masa - jako by to všecko zmizelo. barvu to mělo hezkou, chuť žádnou. vůni taky ne.

chtělo se mi plakat.

nakrájela jsem knedlík na špalíčky 1 cm x 1 cm a zalila ho omáčkou. dítě na mě řvalo MA-SO MA-SO a já, slzíc, myslela jsem na to, jaké musí jíst strašné blafy, aby přežilo aspoň do okamžiku, kdy si bude umět říct dědečkovi o tlačenku.

Dabý! Dabý! Eno. Eno.

Poprvý v životě se k nějakému jídlu Julie slovně pozitivně vyjádřila, aniž by se jí kdo ptal. Nevěřícně se dotazuji: Dobrý?

Eno. Eno. Ukazovák namířený do misky a dožaduje se další porce. Krájím další knedlík.

Eno. Eno. Ukazovák namířený do misky. Krájím další knedlík.

dcera byla s dnešním obědem mimořádně spokojená a naprala si pupek k prasknutí. Já si pupek nenaprala, ani na talíři to nezačalo chutnat jako svíčková.

záhada trvala do odpoledne, kdy se ukázalo, že ani kafe nemá žádnou chuť, respektive žádnou chuť kafe ani mlíka. obvinila jsem tedy ze zkaženého oběda, dne i mého kuchařského sebevědomí rýmu a došla si do špajzu pro panáka. musím to trochu zaléčit, abych mohla zítra vařit.
 


Komentáře

1 An. An. | 10. září 2010 v 13:08 | Reagovat

Po čtrnácti dnech brečím nikoliv hormonama ale smíchy :D

2 jesteziju jesteziju | 11. září 2010 v 12:35 | Reagovat

Super, tak to mám veeelikou radost : ) pusu malýmu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama