Říjen 2010

doba záznamová

25. října 2010 v 23:44 | mňau
po době kamenné, bronzové, železné... době utlačovaného a době roztahujícího se křesťanství... době páry a letů na Měsíc
.....

přišla doba záznamu.

vypadá to tak, že lidi nic neposlouchaj, na nic se nekoukaj, nic si neužívaj a z ničeho nemaj pořádnou radost. zato pořád zaznamenávaj.

vypadá to tak, že někdo vyplázne tisícovku za lístky na skvělej koncert, a pak ho stráví tím, že ho, nakouskovaný na nesmyslně krátké sekvence, zaznamenává na svůj mobil. chvilku obraz, chvilku zvuk. chvilku obraz, chvilku zvuk.

dejme tomu, že je jedno, že mě tím ruší. dejme tomu, že je jedno, že kvalita oproti originálu bude ubo, ubo, ubohá i s mobilním záznamovým zařízením čtvrté generace. dejme tomu. ale stejně nechápu: co z toho má?

co z toho má???

pouští si to po kouskách doma do sluchátek? kouká se na tu hrůzu na displeji telefonu? vystavuje to na youtube? chlubí se kolegům v práci?

??

oldskautský vzdech

22. října 2010 v 17:12 | mňau
jak mí věrní čtenáři vědí, nadchl mě kurz Zdrsem. nadchl mě obsah a metodika, ale nejen to. hrozně mě potěšilo, že jsem se tam potkala s moc zajímavýma lidma s moc zajímavýma životníma zkušenostma.

vlastně bych ráda jela na nějaký skautský kurz, ale mám strach, že to je tak, jako před těma pěti lety, kdy jsem někde byla naposled. že tam budu nejstarší. protože nejen na vůdcáky, ale i na lesní školy a na instruktorský školy jezdí lidi, co jsou o deset let mladší než já. což mi principielně nevadí a vlastně mě docela baví zjišťovat, jak normální je u dnešních studentů jezdit do ciziny a jak řada z nich se dostala pryč už na střední a jak školy čím dál víc vlajou za dobou a za potřebami lidí... Ale na tom Zdrsemu a po něm v hospodě mi došlo, že je velice příjemný seznamovat se a diskutovat a učit se společně s lidma, kteří už studenti nejsou a jsou v podobné životní fázi jako já.

A tak bych si přála, Parvulo, Gemini, Stříbrná řeko nebo někdo, abyste uspořádali lesní školu pro mě. Když k tomu bude lesní školka pro podměrečný vlčata a světlušky, tím líp.

nesmysl života

22. října 2010 v 16:51 | mňau
Před deseti lety jsem byla na rozpacích, když jsem měla přiznat, že studuju teologii.

Teď jsem na rozpacích, když mám přiznat, že se živím "tim P.R.".



Tenkrát mi vadily ty dotazy: co to vlastně je? k čemu to studuješ? co s tím budeš dělat? Teď se mě takhle nikdo neptá, ale já se u toho vždycky ptám sama sebe: je to k něčemu? dá se to dělat slušně? můžu bejt úspěšná, když přitom nebudu oblbovat lidi?

Furt doufám že jo. Furt si myslím, že to může být poctivý řemeslo a že zvlášť v některých případech (u skautů, u univerzity, u sociální práce, u popularizace vědy a tisíce dalších věcí) to cenu má.

Ale někdy bych radši byla farářka. Sice nejsem v žádný církvi a žádná by to se mnou dlouho nevydržela, ale stejně mi připadá, že by to mělo - narozdíl od mnoha jiných prací - nezpochybnitelný smysl.

výběr

20. října 2010 v 16:36 | mňau
s julinkou se už docela dobře domluvíme. rozumí snad všemu, když teda zrovna nejde o kvantovou fyziku. to se pak nechytáme ani jedna. spoustu toho i řekne a někdy se snaží mluvit ve větách. v batolecích větách:

máma písi. brum brum hačá. haf běžíme. oničo toutá (sluníčko kouká). paní de.

některá slova nepoužívá aktivně, ale rozumí jim a řekne si: 

chceš jít ven?
ano! ano! jo!
tak pojď dáme mikinku.
mitintu. dáme.
ano, pojď ke mně. dáme mikinu a bundu a půjdem ven.
mitintu? ven?
no pojď, oblíkneme.
NÉ!


někdy asi rozumí, ale nic neříká, tak to z ní lámem dýl. často nás ignoruje úplně.

chceš jíst?
---
haló, julinko, chceš papat?
---
chceš dělat ham?
---
máš hlad?
---
dáš si lipánek?!?


co asi nechápe vůbec, je výběr ze dvou možností

půjdeme ven s kočárem nebo budeš ťapat?
očáem!
s kočárkem? nebo chceš dělat ťapy?
ťapy!
a kočárek nebudeme brát?
očáek! ťapy!!

seminář AND/OR volby

18. října 2010 v 21:41 | mňau
Pořádali jsme víkendový seminář. Díky tomu, že jsem neziskovým PR, marketingem a komunikací obtěžovala už tři ročníky studentů Vyšší odborné školy informačních studií, mám docela velkou zásobu zpracovaných témat, horu papíru příprav, druhou horu příprav a prezentací v počítači a vymyšlenou kupu aktivit, při kterých si lze věci zkoušet na vlastní hlavu, ruku nebo počítač.

Navzdory tomu mi chystání mých programů zabralo dost času a před začátkem každého z nich jsem měla trému.

Školní powerpoint jsem nakonec nepoužila ani jeden, přišlo mi, že bych mohla velice snadno vjet do školních kolejí a začít vykládat to, co poslouchali mí studenti. Jenže to si naši účastníci nezasloužili. Jednak to nebyli budoucí knihovníci/informační pracovníci, nýbrž současní skauti, tedy bylo potřeba hledat jiné příklady, přirovnání, ukázky, a hlavně - pro studenty to byl jeden z předmětů, kterým musí projít, ale k praxi měli strašně daleko. Nedovedli si nic moc představit, nechtěli si zkoušet, neměli chuť na něčem nějak víc pracovat (i když - bylo pár velice pozitivních výjimek), protože než se k nějaké takové práci dostanou a jestli vůbec... Zatímco naši frekventanti jako dobrovolníci si buďto už řadu věcí v oboru zkusili - a nebo jsou rozhodnuti každou chvilku začít.

Moje dojmy z účastníků, z VIP hostů, z fungování našeho týmu i z výsledku práce kuchařek jsou výborné. Jediné, co mě rozladilo hned na začátku víkendu a stále si tím lámu hlavu: asi šestina účastníků nešla k volbám. Možná by nešla stejně, ale možná za to můžem my, možná to prostě nestihli kvůli semináři.

Kdyby to aspoň byly nějaký nudný volby (třeba volba prezidenta :), ale nejít ke komunálním volbám, nevyjádřit se k lidem, kteří budou rozhodovat mimojiné taky o našich klubovnách a dotacích... to už nepovažuju za dobrý výsledek skautského semináře o PR a komunikaci.


PS: Já jsem volby stihla. A užila jsem si je zatím nejvíc za celý svůj voličský život. (Jsem totiž z Prahy a měla jsem tu čest pracovat v příspěvkové organizaci města. Navíc jsem několikrát na vlastní uši slyšela růžového radního. A ještě vlastním Opencard. Jo a bydlím na Praze 5.)

pokusy na živých dětech

14. října 2010 v 19:33 | mňau
ano, zdála se nám nějaká divná už od pondělka.
ano, trochu jí teklo z nosu.
ano, vzali jsme ji ve středu do bazénu, aby se z toho vyplavala.
ano, řvala na nás včera v noci dvě hodiny v kuse, že má ucpaný nos a nemůže spát.
ano, moc jsme jí nerozumněli, a tak jsme na ni chodili po deseti minutách houkat, že "taková hodná holčička má v deset hodin spinkat a ne tady hulákat jak na lesy"

nakonec dohonila choroba i mě a v tu chvíli jsem pochopila. provorozené děti jsou skutečně obětí experimentování vlastních rodičů. ani laické zdravotní vzdělání to nezachrání.

ZDrSEM

11. října 2010 v 22:28 | mňau
Poslední dobou mě pronásledovala myšlenka, že by mě osud mohl postavit tváří v tvář nějaké nehodě a že tam nechci stát jako dosud obvykle: s hrůzou v očích a neschopností se pohnout.

Po narození Julie nebo spíš poté, co se začala samostatně přemísťovat a tedy i samostatně ohrožovat na životě, se to nutkání "vědět, co dělat, až to přijde", stupňovalo. Často se divím, jaktože lidi tak úspěšně kolonizovali takřka celou Zemi, když mají tak nesamostatná mláďata se sebevražednými sklony...

Nepamatuju se, že by mě kdy něco tak intenzivně a dlouho pronásledovalo jako tohle. A to jsem těch těch zdravotnických výkladů absolvovala ve škole a ve skautu už desítky. 

Někdy v létě jsem se rozhodla, že už s tím konečně musím něco udělat - akorát jsem nevěděla přesně co. Další školení o tom, jak se váže klasový obvaz, jsem si prožít nechtěla - ten umím vázat kvalitně už od svých dvanácti let. Chvilku jsem přesvědčovala Magdu, aby udělala kurz první pomoci pro rodiče malých dětí. Moc se jí do toho nechtělo, respektive říkala, že to má dělat pořádný záchranář a ne doktorka na mateřské. Tak jsem sháněla dál a zjistila, že Prázdninová škola Lipnice dělá jednodenní kurz ZDrSEM Máma. Zaujalo mě to, ale hned jsem věděla, že osm hodin mi z mé deprese nepomůže. Tak jsem zvolila ZDrSEM Standard, přesvědčila muže, aby si vzal dva dny dovolené a zaplatil mi čtyřdenní školení.

Teď jsem čerstvý absolvent. Žádný záchranář ze mě nebude, stejně se rozklepu při pohledu na krev nebo na injekční stříkačku, ale - snad - budu schopná případnou krizovku rychle vyhodnotit a někde - nějak se k tomu postavit čelem (a rukama). Třeba zavolat záchranku a nebrečet přitom. Nebo brečet tak, aby mi bylo rozumět :)

Bála jsem se, že "zážitkový" znamená, že ZDrSEM bude plný uměle vyvolaných emocí a taky umělé krve a kostí a kdovíčeho. Jsem ráda, že "zážitkový" v tomto případě znamená to, čemu ve skautu říkáme "učení se činností" neboli - všecko si zkoušet vlastníma rukama - a to ne jednou, ale pětkrát, desetkrát, dvacetkrát. Třeba oživovat gumového panáka 12 minut v kuse, ne si do něj dvakrát fouknout.

Taky mě potěšilo, že nám instruktoři dovedli vybrat a vypíchnout to podstatné a upozadit blbosti (klasové obvazy a tak). A že nekolabovali z mých neustálých dotazů "jak se tohle dělá (jak to vypadá, co se používá, kam se to dává, jak to funguje) v případě malého dítěte?"

A že mě naučili nebát se volat 155. Aspoň to bych chtěla nezapomenout.