ZDrSEM

11. října 2010 v 22:28 | mňau
Poslední dobou mě pronásledovala myšlenka, že by mě osud mohl postavit tváří v tvář nějaké nehodě a že tam nechci stát jako dosud obvykle: s hrůzou v očích a neschopností se pohnout.

Po narození Julie nebo spíš poté, co se začala samostatně přemísťovat a tedy i samostatně ohrožovat na životě, se to nutkání "vědět, co dělat, až to přijde", stupňovalo. Často se divím, jaktože lidi tak úspěšně kolonizovali takřka celou Zemi, když mají tak nesamostatná mláďata se sebevražednými sklony...

Nepamatuju se, že by mě kdy něco tak intenzivně a dlouho pronásledovalo jako tohle. A to jsem těch těch zdravotnických výkladů absolvovala ve škole a ve skautu už desítky. 

Někdy v létě jsem se rozhodla, že už s tím konečně musím něco udělat - akorát jsem nevěděla přesně co. Další školení o tom, jak se váže klasový obvaz, jsem si prožít nechtěla - ten umím vázat kvalitně už od svých dvanácti let. Chvilku jsem přesvědčovala Magdu, aby udělala kurz první pomoci pro rodiče malých dětí. Moc se jí do toho nechtělo, respektive říkala, že to má dělat pořádný záchranář a ne doktorka na mateřské. Tak jsem sháněla dál a zjistila, že Prázdninová škola Lipnice dělá jednodenní kurz ZDrSEM Máma. Zaujalo mě to, ale hned jsem věděla, že osm hodin mi z mé deprese nepomůže. Tak jsem zvolila ZDrSEM Standard, přesvědčila muže, aby si vzal dva dny dovolené a zaplatil mi čtyřdenní školení.

Teď jsem čerstvý absolvent. Žádný záchranář ze mě nebude, stejně se rozklepu při pohledu na krev nebo na injekční stříkačku, ale - snad - budu schopná případnou krizovku rychle vyhodnotit a někde - nějak se k tomu postavit čelem (a rukama). Třeba zavolat záchranku a nebrečet přitom. Nebo brečet tak, aby mi bylo rozumět :)

Bála jsem se, že "zážitkový" znamená, že ZDrSEM bude plný uměle vyvolaných emocí a taky umělé krve a kostí a kdovíčeho. Jsem ráda, že "zážitkový" v tomto případě znamená to, čemu ve skautu říkáme "učení se činností" neboli - všecko si zkoušet vlastníma rukama - a to ne jednou, ale pětkrát, desetkrát, dvacetkrát. Třeba oživovat gumového panáka 12 minut v kuse, ne si do něj dvakrát fouknout.

Taky mě potěšilo, že nám instruktoři dovedli vybrat a vypíchnout to podstatné a upozadit blbosti (klasové obvazy a tak). A že nekolabovali z mých neustálých dotazů "jak se tohle dělá (jak to vypadá, co se používá, kam se to dává, jak to funguje) v případě malého dítěte?"

A že mě naučili nebát se volat 155. Aspoň to bych chtěla nezapomenout.
 


Komentáře

1 Eva Eva Eva Eva | 13. října 2010 v 7:03 | Reagovat

Povykládám ti, jak jsem v Olomouci zachraňovala feťačku, u které jsem nepoznala, že je zfetovaná a co na to záchranka a jak jsem na Kladně zachraňovala opilého bezdomáče s rozbitou hlavou a co na to okolní důchodkyně... příště nejprve zavolám tobě, aby mi někdo pomohl správně vyhodnotit situaci :) Jsi borka.

2 Vena Vena | 13. října 2010 v 13:06 | Reagovat

A já přidám historky od Petra, jak vypadá nejčastější "pacient" na příjmové ambulanci na interně (mám zakázáno volat sanitku bezdomovcům).

3 jesteziju jesteziju | 14. října 2010 v 19:26 | Reagovat

no to si ráda poslechnu. říkali nám, že bezdomovci, feťáci a opilci jsou taky lidi, a tedy by z podchlazení nebo vdechnutí zvratků mohli normálně umřít. ale taky tomu moc nevěřím... jinak ano, záchranáři říkali, že z 86 procent jsou jejich výjezdy cestami za opilci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama