Prosinec 2010

Bobši, já tě...!

22. prosince 2010 v 9:52 | mňau
Když jsem byla malá, četla jsem Malého Bobše. (Musela jsem být opravdu malá, protože Reportáž psanou na oprátce mám ve čtenářském deníku z druhé třídy.)

Bobeš jednou lezl někam na střechu, maminka ho uviděla, hrozně se o něj bála, prosila ho, aby se ani nehnul a že mu udělá bramborové placičky, jen co ho strejda sundá. Možná je ten příběh úplně jinak, ale o to teď nejde. Když Bobše dostali dolů, maminka ho popadla, koukla se, jestli z něj necrčí krev a pak ho na místě brutálně seřezala.

Když jsem byla malá, vůbec jsem to nechápala. Jak to přijde, že maminka se může nejdřív strachy pominout, aby se mu něco nestalo, a pak mu sama udělá několik povrchových zranění? Dokonce ani když jsem byla velká, jsem to vůbec nechápala. Ale dnes, když na sebe Julie shodí věšák na prádlo, ani neví, jak je brutální seřezání blízko. 

A není daleko doba, kdy ji po zběžném ohledání začnu lískat a navrch vřískat: stokrát jsem ti říkala, ať do toho věšáku nelezeš. Tak tady máš, abys měla proč řvát!

paradoxy mýho života

21. prosince 2010 v 21:29 | mňau
ještě celkem nedávno jsem řešila, jak to udělat, abych si už připadala dospělá.

tak teď už si připadám dospělá až hrůza.

a zase řeším, jak to udělat, abych si nepřipadala moc stará.

starouš

10. prosince 2010 v 14:16 | mňau
Nejdřív přestala myčka vypouštět vodu. Nádobí vypadá jak převlečené do maskáčů. 
Pak praskla mísa v robotu za plného chodu a hladká mouka se nám nasněžila do interiéru vybaveného designovým nábytkem. 
V pivovaru začali vrtat do země šestimetrovým vrtákem a když ho vytahujou, dělá to tuc tuc tuc a rozpadá se nám barák.
K dovršení všeho jsem zjistila, že nemáme doma rum.
Normálně je mi stav českého takyrumu v naší domácnosti úplně volnej. Loni mě David přesvědčil, že mám kvůli cukroví koupit litrovou flašku. Spotřebovala jsem dvě lžíce a dnes ráno jsem si šla do špajzu pro další dvě lžíce. Vypařil se i s flaškou.

Pivovar nám poslal dopis, že se moc omlouvá za zvýšení hluku. Zvýšení hluku nastalo proto, že se snaží snížit hluk. Hluk bude snížen asi po dvou letech zvýšeného hluku. Dobrá zpráva.

Na odškodnou nám poslali poukázku na 24 půllitrových plechovek Starouše. Mám velkou chuť zabalit poukázku do nové obálky a poslat zpět s výzvou, ať pošlou pivo. Tedy Plzeň. Pak že jim možná odpustím, že mě každý druhý všední den budí v půl čtvrtý.

Ale Davida by to asi mrzelo. 24 piv je 24 piv, i když je to Starouš.

Chceš brambory!!

2. prosince 2010 v 16:26 | mňau
Svému muži, ale tehdy to ještě nebyl můj muž, jsem kdysi pověděla, že mám dva životní plány. Bejt nejlepší máma na světě a nejlepší knihovní marketér v Evropě.

Na tom prvním jsem od té doby odvedla jistý kus práce. Na tom druhém jsem ho odváděla tehdy, nebo spíš jsem si myslela, že odvádím.

Bejt nejlepší máma není zrovna triviální, když malej člověk tři čtvrtě hodiny řve Máma, ke mně! Mamka, ke mně! Ano, ke mně! Navrch do toho občas zvolá Chceš brambory! nebo jinou hrůzostrašnou výhrůžku.

Nedávno jsem seděla u stolu s čtyřmi přibližně stejně starými, ovšem bezdětnými lidmi. Svěřila jsem se, jak je to někdy těžký nevyměnit kus důslednosti za kousek klidu. Teda spíš jak je snadný tu důslednost tomu klidu obětovat. Všichni čtyři mi hned řekli, jak je to špatný a jak děti testujou hranice a jak je potřeba je stanovovat a držet... Asi jsem to taky dobře věděla do doby, než moje dcera začala mluvit.

Myslím, že dělat nejlepší knihovní marketing v Evropě je zdaleka jednodušší, než bejt nejlepší máma. A to už ani radši neudávám destinaci. Stačilo by mi být nejlepší máma u nás v bytě.