Ještě žiju. Důvod k radosti. na Blog.cz

Julie si oblíbila oslovování. To znamená, že oslovuje v každé větě. 

Nespi, maminko. Jujinka chce mlíčko, maminko. Vstávat, maminko. Maminka už vstává, maminko. Písničku, maminko. Přijde Mates, maminko. 

Tohle je její mluvní rozcvička po ránu, houká na nás z postele. Pak to pokračuje komentováním dalších událostí: 

Tatínek vstává, maminko. Ahoj, tatínku. To je maminčina ponožka, tatínku. To je tatínčino tričko, tatínku. Tatínek jde do práce, tatínku. Pápá, tatínku. Pusu, tatínku. 

Zajímavá situace nastává, když se dějí věci jinak, než si přeje. 

Pokakaná, maminko. Do vany, maminko. 

Já tě přebalím, Juli, to zvládem ubrouskama. 

Dobře, maminko, jdeme, maminko. Ne, tam ne! Maminko! Vana je tady, maminkoooo! Nech toho, maminko, povídám, nech toho, maminko!

To oslovení "maminko", "tatínku", jsme ji nijak zvlášť neučili. Je to rozhodně roztomilé a milé, ale někdy je toho trochu moc. Vůbec umí moc věcí, které jsme ji neučili. David mi večer šeptem povídal, co Julie řekla 21x za sebou, když ji vyzvedl od babičky a dědy. 

Ty vole, pi*o. 

Julinka si už před časem oblíbila slovní spojení ty vole. Můj názor byl nijak to nekomentovat a nechat ji to spokojeně zapomenout. Vypadá to, že tahle výchovná strategie nezabrala. Ty vole, které vyslovuje s roztomilým měkkým "L", se naučila od Davidova 7letého bratránka.  Ale to pokračování, skoro bych řekla, že to ani 7letý bratránek nezná. Škoda že Jula nechodí do školky, bylo by to na koho svést.

Takhle je to prostě holt na babičku s dědou.