Únor 2011

hoi

28. února 2011 v 13:27 | mňau
tak jsme zpět z hor a je to síla, ty návraty.

v praze je hnusně i když je hezky, natož když je hnusně.

kytky týden bez naší přítomnosti v pohodě přežily, ale nepřežily druhý den julčiny přítomnosti.

v sobotu večer jsme přijeli a v neděli ráno se julča vzbudili v nechutnej čas, asi v sedm ráno. abych si spravila náladu, tak po povinném kolečku plína-mlíko-převlíknout-jogurtskuličkama jsem si udělala čaj a sedla k detektivce. jula si hrála za mým křeslem. četla si časopis skauting a oznamovala, kdo je na obrázku Jů, teta Bála. Jů, stlejda, maminto. Jů, teta. Jů, stlejda. ten časopis se zdá být naším rodinným podnikem, píšou ho samý tety a strejčkové.

a pak najednou místo tetastlejda řekla: umejt ručičty!

nevěřila jsem vlastním uším, protože mytí ručiček není nic, co by naše dítě dělalo dobrovolně. nereagovala jsem nijak a doufala, že to přejde, protože se zrovna schylovalo k sebevraždě hlavního hrdiny. nepřešlo. hlavní hrdinka vylezla zpoza křesla a ruce měla obalené černostříbrným hnusem.

několik dlouhých vteřin jsme se cítila velice perplexed.

první, co mě napadlo, bylo, že se sama přebalovala.

když jsem se odvážila pohlédnout za křeslo, zjistila jsem, že přesazovala, nebo teda spíš vyhazovala kytky z květináčů. hlínu smíšenou se stříbrnými kuličkami jakéhosi hnojiva stihla rozmatlat po polici i po několika knihách. k dovršení všeho si špinavou ruku strčila do pusy a začla jí olizovat.

dál to šlo jako na drátku:
vana
hledání informací o kytkách v plechovce na internetu
telefonát do toxikologické poradny
knížka o dětských otravách

toxikologická poradna byla permanentně obsazená, v knížce o dětských otravách poradili černé uhlí, na černém uhlí byl nápis "nepodávat dětem do tří let".

tak jsme usoudili, že výplach úst byl včasný, hnojivo bylo v malé koncentraci a dítě bude podrobeno pečlivému pozorování a šli si udělat dospěláckou snídani.

(Toxikologické informační středisko tel. 224915402.)

Jo, tu dárkovou čilipapričku v plechovce jsem dostala s přáním, aby byl můj život jedno velké vzrůšo. Nepochybně je.

aby osmy nebolely

18. února 2011 v 16:28 | mňau
jasně, není osma jako osma, ale stejně jsem nešťastná, že Nadě neporadili zmrzlinu. protože oproti všem očekáváním jsem vlastně vůbec netrpěla. jenom trochu na oko, aby měl děda důvod odvést si julinku do holešovic a david měl důvod být na mě mimořádně hodný. 

takže věda o osmách, jak jsem jí stačila porozumět já: 

1. po trhání nevyplachovat, aby se nevyplavila krevní sraženina, která se udělá na díře po granátu (9.00)
2. nepít, aby se nevyplavila... viz výše
3. koupit si zmrzlinu hned za rohem vedle zubaře
4. jíst zmrzlinu, i když u toho omrzají ruce a obličej
5. koupit si druhou zmrzlinu (radši v sámošce. v cukrárně mi nerozuměli a mysleli, že jsem ožralá nebo po mrtvičce)
6. jíst druhou zmrzlinu
7. koupit si zmrzlinu v mekáči, protože všechny ostatní se nedaj jíst
8. dojít domů, kde jsou v mrazáku aspoň dva různé druhy zmrzliny (11.00)
9. rozdělit se s julčou o zbytek zmrzliny z mekáče. účin anestetické injekce odchází. kupodivu to není tak strašný
10. poprvé se napít. půllitr v kuse a pak zas hodinu nepít, aby zbytečně se neodkrývala rána (12.00)
11. nenávidět zmrzlinu, ale jíst jí dál
12. kouknout se na film Lidské tělo
13. usnout
14. najíst se (16.00)
15. užívat si volnej den, večer a noc v posteli
16. napsat děkovnej dopis zubaři za všechna skvělá doporučení (dnes)

Né. Fakt mu musím napsat, že je frajer. Dělal si srandu, že je expert na osmičky. Ale fakt je. 

Ježkovole bumbác

14. února 2011 v 23:03 | mňau
Před dítětem mluvíme takřka výlučně slušně, ale jako by se nedělo.

Byla jsem o víkendu na kurzu ketlování, to je taková technika výroby náramků a náhrdelníků ze (speciálních) jehel a (obyčejných) korálků. Bylo to naprosto skvělý a uketlila jsem si pár krásných (sic!) věcí. Sešlo se nás tam asi osm, samé méně či více zkušené matky (a dvě zatím ještě pouze dcery). 

Jedna si postěžovala: dítě poprvé ve školce, tři a čtvrt roku, a odpoledne už to bylo Vole, vole. 

K tomu mohu říct tolik:  naše dítě je v otázce Vole, vole velice napřed. A ne a ne se vrátit zpět. 

Já používám od dob narození Julie náhradní výkřiky "Ty brďo" nebo "Ježkovy voči". Julinka občas "týbeďo" používá taky, ale nejčastěji používá kombinaci ježkových vočí a vola: 


ježkovole!


tuhle zbuchla z křesla a ani neřvala. jediný co z ní vypadlo: ježkovole bumbác!

ještě žijem

10. února 2011 v 20:15 | mňau
trhání osmy jsem přežila líp, než jsem čekala. akorát dle instrukcí jsem se celý den až do čtyř živila pouze zmrzlinou a večer se mi udělalo dost blbě.

možná to nebylo ze zmrzliny, pro zahnání bolesti jsem si totiž pouštěla Neuvěřitelné lidské tělo z edice National Geographic. No a tam ukazovali, jak vypadaj hlasivky Stevena Tylera z Aerosmith (asi jako to, no hrozně), co vidí na své pouti jídlo (chudák), a jak se pitvaj z člověka nervy, aby se daly jinam (v témže člověku). mně bejvá blbě na zdravoťácích, kde se o těch detailech jen mluví. ale tady na mě koukaly. 

přes den jsme dneska byly s julou venku a už ve čtyři přišel david, že má uhelné prázdniny.

drží se nás taková latentní chřipka, všech, už asi dva tejdny. občas i s teplotama na pár hodin, pak zas dobrý a pak zas horší. mám podezření, že je to je nějakej útok na naši dovolenou. chřipka si říká, ha, dovolená je tu, šup na ně! a když na nás sedí, tak si řekne, oujé, to jsem se spletla, dovolená je až za dva tejdny. musím se trochu krotit nebo se z toho vyležej dřív, než to nastane. 

chřipka ví, že jsem ještě v žádnejch velkejch horách lyžovat nebyla. a říká si, NE! ani letos nebudeš!

já, milionář z ústředí

7. února 2011 v 16:25 | mňau
dneska jsem byla na jednání v televizi. jednání trvalo 16 minut. pak se mnou vyrazili ve vší zdvořilosti dveře. 

zajímavé je, kolik z takové pidischůzky pro mě plyne starostí. teď nemyslím pracovních, ale těch ostatních, matkovských. projekt návštěva tv nám zabral celé dopoledne, stál mě dost sil při přesouvání kočáru z jednoho dopravního prostředku do druhého, dost potu při vybíhání kopce z nuslí na pankrác a dost peněz za hlídání. 

pracovala jsem v televizi 16 minut, ovšem paní na hlídání musím zaplatit na 90 minut - a to ještě dík tomu, že jsem julu přesunula blíž ke kavčím horám. kdybych to počítala od nás, bylo by to ještě třeba 30 navíc. 

za hlídání platím náramně přátelskou částku sto korun za hodinu. přijde mi to jako skvělá sazba za skvěle odváděnou službu. ale, když se to pak počítá, zrovna moc peněz jsem do rodinného rozpočtu dnes nepřinesla. 

hlídání 90 min -150 Kč
práce 16 min   škoda slov Kč

cuketka vaří řepu

3. února 2011 v 0:48 | mňau
vařila jsem řepu, teda pekla, podle ověřeného receptu na fejsbuku (kterej ovšem původně pochází od cuketky, opravdový). už jsem tam skoro psala oslavné komentáře ve stylu "notojesuper, konečněmitenxichtbuk je kněčemuužitečnej". 

ale není. nikdo to nechtěl žra- jíst. 

ani já ne. 

řepa upečená v alobalu není nic, co by se v běžné české rodině dalo jíst jindy, než v ohrožení života (hladem). 

dneska jsem dostala řepu u babičky v podobě boršče a jak mě to celej můj životaběh přišlo jako něco nejedlého (jedla jsem to jen v deseti letech z donucení, pak už nikdy až dodnes), proti řepě v alobalu to byla naprostá lahůdka. dneska poprvé jsem na vrj neměla hlad, protože jsem toho snědla dva talíře. kvůli julče, která si to naporoučela a pak se ukázalo, že chtěla další polívku proto, aby do ní mohla házet rybičky z chleba. 

já to dojedla za ní, i s tím rozmáčeným chlebem (my matky se umíme dětem obětovat) a pak jsem ještě dostala domácí sachr. teda já jsem ho nechtěla, protože jsem byla ujedená k smrti, jenže julča si objednala "toláčet, babičto, prosím". a když ho dostala a já jí nesla první sousto na vidličce k puse, tak oznámila: nechcu! jenom lízat, prosím. 

má to asi po davidovi, ten taky často chce jenom lízat. 

lízat znamená slíznout svrchu smetanu. totiž šlehačku. tak dostala šlehačku a celej obrovskej kus dortu jsem dojedla já. byl skvělej, ale na vrj mě museli donýst vleže. 

všechny mý návrhy mi rozcupovali, jelikož jsem byla přežraná a tudíž ve špatný formě. 

zejtra za trest půjdu cvičit. 

život si, jak zřejmo, užívám. není to volba, ale nutnost.