Březen 2011

Hrdá máma

29. března 2011 v 0:18 | mňau
Byly jsme na jednom ženo-děťo víkendu a bylo to bezva. Je to mnohem větší zábava chystat snídani, oblíkání, výlety pro tři děti než pro jedno. Ale mělo to i stinnou stránku.

Moje dítě tam bylo nejmladší.

Nej-nešikovnější. Nej-pomalejší. Nej-drzejší. Nej-


Všecko nejhorší a hodně zdraví.

Za čtrnáct dnů máme novej baboděťo slet a tam bude Jula nejstarší, nejšikovnější, nejrychlejší, nejmilejší a vůbec. A na to se těším. Pak budu zase hrdá matka.

Tátu berem s sebou. Aby ho zas někde nesbalila nějaká ků...že.

Už žádné volné víkendy, miláčku.

Korále

23. března 2011 v 13:22 | mňau
K sedmdesátce prej nastává období, kdy paměť krátkodobá selhává, ale z té dlouhodobé se najednou vynořují obrazy dávno zakryté prachem let.

Možná stárnu nějak nepříjemně rychlejc, než bych chtěla, každopádně se mi teď vyjevují věci, o kterých bych vůbec neřekla, že jsou někde uložené. Jako by nějaká neviditelná ruka sahala do neviditelného osudí plného všech dřívějších zážitků a zcela bez ladu a skladu mi je servírovala.

Vrací se mi neuvěřitelně živý a podrobný obrázek maminčiny krabice s korálkama. Byl to asi mimořádný zážitek, když jsem se v nich mohla prohrabovat. Sama mám mnohem chudší škatuli s podobnými poklady a Jula se může zbláznit radostí, když ji otevřu a dovolím zkoumat.

Ale celý dosavadní dospělácký život jsem si na ni nevzpomněla a teď mě překvapují detaily, které si vybavuju. Velká fotografie na dně, bílé přihrádky, perličky na šňůrce, hráškově zelené korálky podlouhlého tvaru, skleněné modré s drsným povrchem, černá brož, světlehnědé válečky na tmavohnědé šňůrce... Vybavuju si i různé druhy zapínání a nejvtipnější je, že si pamatuju i vůni tý škatule.

Když jsem si vybírala před dvěma lety parfém, vybrala jsem si vůni, která mi byla hodně příjemná a hodně povědomá. Původní korálková škatule už není, tak to neověřím, ale paměť - možná mi kecá - mi teď zpětně tvrdí, že je to vůně těch korálků.

Když myslím na škatuli s korálky, na to, jak jsem zelený korálek strčila do pusy a spolkla, na vysokou trávu před barákem, na jed na myši na okně u kotelny a na koze obuté holínky s kovbojem, cítím tu sedmdesátku na krku. A není to nijak nepříjemný pocit.

Evy

22. března 2011 v 12:48 | mňau
Je několik Ev, které pro mě byly, jsou nebo budou životně důležité. Kdyby to nebylo tak rozšířené jméno, všechny moje dcery by se jmenovaly Eva, protože - protože prostě jo.

S jednou důležitou Evou jsem se teď viděla po mnoha letech. Chce se mi říct po deseti, ale obávám se, že je to ještě víc. Rozhodně je to třináct od maturitního večírku a jestli jsme se viděly ještě někdy potom, to si teda vůbec nemůžu vzpomenout. Co si naopak vzpomínám velice dobře, je, že bez Evy by moje středoškolský léta byly daleko méně zábavný a příjemný.

Chodily jsme spolu i na základku, do jazykové třídy. Co bylo od třetí do šesté už nevím, to nejlepší nastalo pak. Dostali jsme na poslední dva roky základky úplně skvělého tříďase, pána před důchodem, kterému však ve smyslu pro humor a v opravdovosti nejspíš nebyl mezi učiteli nikdo roven.

A nastala ještě jedna skvělá věc, jako jediná třída na škole jsme měli školní lavice pro tři žáky. Eva seděla celý život s Aničkou, svojí nejlepší kamarádkou z vesnice, a k nim jsem - asi že na ně nikdo jinej nevybyl, byla "přisazená" já. Seděla jsem uprostřed, což bylo místo výhodný jen z hlediska opisování, jinak to byla trochu otrava furt někoho přelejzat. Ale měly jsme tu lavici vzadu u okna a užily jsme si tam neskutečně srandy.

Pak jsme se všechny tři hlásily na stejnou střední, všechny tři jsme prolezly přijímačkama, ale Aničku přiřadili do Béčka a nás dvě s Evou do Déčka, následkem čehož jsme se ještě víc sblížily. Holt společný zážitky.

No a pak jsme odmaturovaly a rozlezly se do různých míst republiky, asi třikrát jsme si za těch x let zatelefonovaly, přály si nejdřív dopisama, posléze smskama k narozkám, vyměnily si svatební oznámení.

a teď jsme se konečně viděly. ona přišla s tříleťákem, já s dvouleťačkou. děti se daly dohromady hned, my jsme se chvilku oťukávaly, ale asi po hodince už mi přišlo, že jsme navázaly tam, kde jsme skončily. jako by toho času uplynulo mnohem míň. máme sice o titul víc, o muže víc, o dítě víc, o nějakou tu zkušenost víc než tehdy na konci čtvrťáku a něčeho jistě i míň, ale - až na to, že je eva mnohem hubenější než kdy předtím - se vlastně nic nezměnilo.

utahovala si ze mě stejně nechutně jako dřív.

(o Evě kolejní a Evě knihovní taky třeba někdy napíšu. Evy, bojte se.)

já, instruktorka

14. března 2011 v 23:42 | mňau
tak jsem se po letech, vlastně po půl roce, ocitla opět na jedné skautské vzdělávací akci. šéfoval ji křeček a šéfoval ji dobře, jak je jeho zvykem. šlo o naši piplanou záležitost, ba naše společné dítě, seminář média a komunikace. ale nedělali jsme ji sami, nýbrž s naším nedávno vzniklým a velice akčním odborem.

měli jsme pocit, že by bylo dobrý, kdyby to bylo jinde než v praze. rozhodnutí to nebylo snadné, protože doma je doma a navrch jsme měli ideu, že chcem vzít mladé tiskové mluvčí na exkurzi do velína české televize, například. a to se třeba v zábřehu na moravě realizuje dost těžko.

nakonec jsme zvolili brno a zvolili jsme dobře. telka nebyla, ale pozvali jsme velice zajímavé hosty, skautku Růžu z redakce MFDnes, Břetislava skauta Rychlonožku Rychlíka a soušl média maniaka Jendu.

seminář se nám povedl, což, jak je u podobných akcí obvyklé, nebyla ani tak zásluha naše, ale zásluha skvělých účastníků a výtečné kuchařky, ale to je jedno. seminář se nám povedl a bavilo mě to moc. až tak moc, že jsem měla celou sobotu dojem, že v pondělí vytočím telefonní číslo Gemini a požádám, zda se mohu ucházet o post instruktorky, kuchařky nebo aspoň uklízečky.

sobotní večer jsme všichni společně strávili v ulicích a posléze v šencích královského města brna, pro mě - jako pro většinu matek malých dětí - to byl velikánský zážitek být do jedné do rána venku. vlastně obě víkendové noci byly velice dlouhé a příjemné.

v neděli ráno už jsem věděla, že na Gemini volat nemusím. chodí se tam spát v půl třetí a vstává v půl osmý, na to už já ve svém věku nemám. byla jsem v neděli šťastná, ale naprosto hotová. čtrnáct dní tohodle životního stylu by mě dostalo do hrobu.

jsem instruktorka s ručením omezeným. vocaď pocaď.

je to tam, přesně tam

8. března 2011 v 22:37 | mňau
a jula je zas onde, tedy v posteli, takže si můžu opakovat sprostá slova tolikrát za sebou, jak si to jen situace vynucuje.

hodina a půl práce v tahu! (zálohovat! zálohovat!)
ovečka shaun nám nejede. teda jede s pauzami, nepředvídatelnými a nesnesitelnými.

že jsem místo převádění svých skvělých myšlenek do jedniček a nul nežehlila, nemyla okna a neskládala nádobí do tý plechový skříně! aspoň bychom tu měli po roce a půl uklízíno.

dopihele.