Korále

23. března 2011 v 13:22 | mňau
K sedmdesátce prej nastává období, kdy paměť krátkodobá selhává, ale z té dlouhodobé se najednou vynořují obrazy dávno zakryté prachem let.

Možná stárnu nějak nepříjemně rychlejc, než bych chtěla, každopádně se mi teď vyjevují věci, o kterých bych vůbec neřekla, že jsou někde uložené. Jako by nějaká neviditelná ruka sahala do neviditelného osudí plného všech dřívějších zážitků a zcela bez ladu a skladu mi je servírovala.

Vrací se mi neuvěřitelně živý a podrobný obrázek maminčiny krabice s korálkama. Byl to asi mimořádný zážitek, když jsem se v nich mohla prohrabovat. Sama mám mnohem chudší škatuli s podobnými poklady a Jula se může zbláznit radostí, když ji otevřu a dovolím zkoumat.

Ale celý dosavadní dospělácký život jsem si na ni nevzpomněla a teď mě překvapují detaily, které si vybavuju. Velká fotografie na dně, bílé přihrádky, perličky na šňůrce, hráškově zelené korálky podlouhlého tvaru, skleněné modré s drsným povrchem, černá brož, světlehnědé válečky na tmavohnědé šňůrce... Vybavuju si i různé druhy zapínání a nejvtipnější je, že si pamatuju i vůni tý škatule.

Když jsem si vybírala před dvěma lety parfém, vybrala jsem si vůni, která mi byla hodně příjemná a hodně povědomá. Původní korálková škatule už není, tak to neověřím, ale paměť - možná mi kecá - mi teď zpětně tvrdí, že je to vůně těch korálků.

Když myslím na škatuli s korálky, na to, jak jsem zelený korálek strčila do pusy a spolkla, na vysokou trávu před barákem, na jed na myši na okně u kotelny a na koze obuté holínky s kovbojem, cítím tu sedmdesátku na krku. A není to nijak nepříjemný pocit.
 


Komentáře

1 Manka Manka | 23. března 2011 v 15:48 | Reagovat

Korálková škatule je. I fotografie - tedy jen odstřižená část je! Své dětství si můžeš připomenout. Ta vůně byl parfém č.5 od paní Chanel. Původní škatule nebyla škatule ale toaletka z ložnice :-))). Ta ložnice neexistuje ale ta stará škatule je.......

2 Eva Eva Eva Eva | 23. března 2011 v 17:34 | Reagovat

Když jsi spolkla ten zelený korálek, ještě, žes nespolkla jed na myši na okně, teda...
Myslím, že takovéhle krabice jsou dsot zásadní, u nás to byla čínská skříňka se šuplíčky, ten obsah byl podobný. Vůni si pamatuju taky.
Já totiž pořád říkám, že se těším do důchodu.
Mau, vyprávěj... i ty :)

3 An An | 23. března 2011 v 19:08 | Reagovat

Čím to je, já na ní myslím poslední měsíc skoro pořád a snažím se sehnat podobnou, aby se mé děti mohly taky hrabat! A přesně vím, kterou tu vůni myslíš... Jak jsem si teď o ní přečetla, praštila mě přes nos... Jed si nepamatuju, ale zato tu díru v jednom z nejširších schodů. Byla jsem přesvědčená, že tam bydlí nafukovací pavouk - vyleze a pak se nafoukne přes celej pokojíček...

4 jesteziju jesteziju | 23. března 2011 v 22:37 | Reagovat

Vida ji, Manku. Já si říkala, kde by vzala za komančů Magie Noire a ona to byla Chanel.

5 jesteziju jesteziju | 23. března 2011 v 22:40 | Reagovat

Evi, právě že i s tím jedem to byla taková patálie. Ani, díra ve schodu je nezapomenutelná. Ale ta už asi fakt není.

6 Manka Manka | 24. března 2011 v 22:06 | Reagovat

Znovu protestuji, vážení! Na oknech nemohl  být vysypaný  jed na krysy!! Byl to jed na mravence , kteří nám okupovali náš domek v přírodě od jara do podzimu. Krysy se trávili jiným modrým práškem. Ten se sypal pod prkna na půdě.Pak byly ještě modré granule na hubení slimáků..... Krysám, mravencům a slimákům byla vyhlášená válka. Pavouky jsme netrávili..Pěstovali jsme je pod schody na půdu :-))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama