Duben 2011

Hlášky z písku

29. dubna 2011 v 20:14 | mňau
kluk 1: Heleď, my tě zasypem, ségra, chceš?
No...
kluk 2: Jo? Ale celou. Jen hlava ti bude koukat.
kluk 1: No to ne. Jenom nohy!



starší sestra bráškovi nahlas:
No teda! Ty jsi řekl doprdele. To se neříká, to je sprostý!!!!
starší sestra bráškovi šeptem:
A víš co je ještě sprostší?...


Hele, jdem dělat tunely. Já budu tunelář a ty pohrabáč.

mamí!

27. dubna 2011 v 13:33 | mňau
batol:
mamí!
mamí!
maminto?
mamintooo!
mamí?

rodič:
Ano, copak?

batol:
Nemám na tebe čas!

Prasečinky

14. dubna 2011 v 22:08 | mňau
Natáčíme film! Jsem celá spokojená, že jsme televizi po skoro roce snahy přesvědčili, že nadcházející 100leté výročí vzniku skautingu na našem území je záležitost hodná mimořádné pozornosti. A tak bude film, dokument.
Nenatáčím ho já (můžete si oddechnout), ale z titulu role, kterou jsem se rozhodla pro skauty vykonávat, jsem tomu hodně blízko. A jsem zvědavá.
Máme na to, na všecko, pár měsíců. O to je to napínavější.

Byly jsme dneska s paní režisérkou a slečnou produkční na pracovní schůzce v kavárně Ústřední knihovny. Nesehnala jsem na brzké odpoledne hlídání a nějak jsem zadoufala, že Jule koupím lízačku (její název pro šlehačku), ona se zabaví a já budu pracovat.

Ve skutečnosti zabavila lízačkou nejen sebe, alebrž podstatně i mě. Lízačka jí stékala po různých částech těla i oděvu, pak stékala i mně po různých částech těla i oděvu. K dovršení všeho Julie nakonec vzala koláček, nadrobila ho na kousky a naskládala si ho pod zadek. To vše za mého - ne zcela soustředěného, ale přece jen - dohledu. Strašný.

Nejhorší na těchto situacích je, že Jula UMÍ jíst sama a navrch inteligentně. Od jejího časného mládí, sotva byla schopná držet lžičku, jsme ji trénovali v samostatném krmení se, protože - protože to znamená pro rodiče volné ruce pro jinou práci. A Jula sama to vyžadovala, "šama papat", velice rychle se učila a v posledním půlroce jedla krásně. S bryndákem to obvykle znamenalo po jídle otřít ruce a pusu vlhkou hadrou, totéž učinit plastovému stolečku a bylo uklizeno. Tu a tam nějaká špageta pod stolem, ale nic hrozného.

V posledních týdnech si Jula zvykla dělat úplně něco strašného. Bábovičko, poveď se mi - začne třeba zpívat u misky s polívkou. Znamená to, že polívka je vzhůru nohama, rozlitá všude, je třeba převlíknout celou Julu, stoleček postavit do vany a vysprchovat, vytřít podstatný kus podlahy a nakonec umejt nechutně mastnou vanu. Ani se nezmiňuju o tom, že nemůžu špinavý oblečení jen tak strčit do pračky, protože na něm visí tisíce nudlí, hrášků, mas a jinejch nechutností, které musím růčo obrat.

To samý v mírné obměně dokáže i se špagetami, chlebem, se vším. Nejstrašnější je snad jogurt, tím totiž podle svých slov "maluje". Tj. namáčí si do něj různé části těla a pak ho rozmatlává po širokém okolí. Nakonec shodí misku ze stolu a za ní zahodí lžičku. Žádná pozitivní motivace (taková šikovná holčička, tak hezky umí papat...) ani žádné výhrůžky (jestli si to rozliješ, tak už nic nedostaneš...) nepomáhají.Na "ale teď už se opravdu zlobím!" mi řekne "ale teď už se taky zlobím!".

Je to nejspíš nějaká hra, nevím. Asi si všimla, že krmený děti to maj lepší, protože u nich rodiče sedí a soustředí se na ně, zatímco Juliini rodiče si povídaj, jedí nebo skládaj nádobí do myčky, kdoví. Ale je to děsný.

Po pracovní schůzce jsem vzala Julii na chvilku do knihovny a Julie si na první sáhnutí do regálu vybrala titul

NEBUĎ ČUNĚ!


Pocítila jsem obrovské zadostiučinění. A máš to, dcero. Nejen já ti to v duchu předhazuju pětkrát denně. Už maj potřebu ti to sdělit i v knihovně.

úči

12. dubna 2011 v 22:48 | mňau
Nemaj to lehký.
Jezdíme občas s školními třídami tramvají nebo je potkáváme v ZOO.
Děti jsou... děti. Všelijaké.
A úči jsou... já vím, těžko soudit podle těch letmých zážitků. Možná na sebe strhávají pozornost ty nelaskavé, nevyspalé, nespokojené a těch laskavých, vyspalých, spokojených je možná víc. Jen si jich nevšímám.

Kam zase kouká ten blbec?

Takhle nikdo z mých učitelů o žácích nemluvil. Možná doma nad kafem s manželem, ale před třídou a v plné tramvaji, to by se nemohlo stát. Dovedu si představit nějakou vypjatou situaci - ale o nic vypjatého tady nešlo. Ta úča takhle asi o dětech a před dětmi prostě mluví normálně.

Měla jsem štěstí na učitele. Doufám, že ještě učej. Doufám, že učej na peďáku předmět slušné chování a stavovská čest.

Naše domácí rozhovory

4. dubna 2011 v 21:49 | mňau
Julie se cpe u babičky rajskou, obličej celý červený. Podívá se na babičku a se spokojeným úsměvem prohlásí:
"To se nedá jíst!"

Julie se sápe po škatuli s bonbóny: "Tady jsou bonbónty."
"Ano. Tady jsou schovaný. Až přijdeme příště, tak ti třeba babička zase dá, když budeš tak hodná holčička, jako jsi byla dneska."
"A když žeknu posím posím, aby babičta viděla, jak jsem šikovná!"

Julie kouká na kanoistu:
"Pán pluje. na lodičce. má lopatku. ale nevyhazuje řeku ven!"

Julie cape po schodech a přidržuje se zábradlí. Na každém schodě se zastaví:
"Mi to hodně jde, dneska!"

Julie okukuje Davida ve vaně:
"Tatíntu, ty máš prstíčkovej zadeček."

Julie uložená ke spaní. Ale nespí.
"Maminto, de seš? Maminto, de seš? Ale prosim tě, dyk ty tady vůbec nejseš!"

dospělácké hovory:
Víš, co je třeba velice brzy naučit pražské batole?
??
Poznat hovno.