Prasečinky

14. dubna 2011 v 22:08 | mňau
Natáčíme film! Jsem celá spokojená, že jsme televizi po skoro roce snahy přesvědčili, že nadcházející 100leté výročí vzniku skautingu na našem území je záležitost hodná mimořádné pozornosti. A tak bude film, dokument.
Nenatáčím ho já (můžete si oddechnout), ale z titulu role, kterou jsem se rozhodla pro skauty vykonávat, jsem tomu hodně blízko. A jsem zvědavá.
Máme na to, na všecko, pár měsíců. O to je to napínavější.

Byly jsme dneska s paní režisérkou a slečnou produkční na pracovní schůzce v kavárně Ústřední knihovny. Nesehnala jsem na brzké odpoledne hlídání a nějak jsem zadoufala, že Jule koupím lízačku (její název pro šlehačku), ona se zabaví a já budu pracovat.

Ve skutečnosti zabavila lízačkou nejen sebe, alebrž podstatně i mě. Lízačka jí stékala po různých částech těla i oděvu, pak stékala i mně po různých částech těla i oděvu. K dovršení všeho Julie nakonec vzala koláček, nadrobila ho na kousky a naskládala si ho pod zadek. To vše za mého - ne zcela soustředěného, ale přece jen - dohledu. Strašný.

Nejhorší na těchto situacích je, že Jula UMÍ jíst sama a navrch inteligentně. Od jejího časného mládí, sotva byla schopná držet lžičku, jsme ji trénovali v samostatném krmení se, protože - protože to znamená pro rodiče volné ruce pro jinou práci. A Jula sama to vyžadovala, "šama papat", velice rychle se učila a v posledním půlroce jedla krásně. S bryndákem to obvykle znamenalo po jídle otřít ruce a pusu vlhkou hadrou, totéž učinit plastovému stolečku a bylo uklizeno. Tu a tam nějaká špageta pod stolem, ale nic hrozného.

V posledních týdnech si Jula zvykla dělat úplně něco strašného. Bábovičko, poveď se mi - začne třeba zpívat u misky s polívkou. Znamená to, že polívka je vzhůru nohama, rozlitá všude, je třeba převlíknout celou Julu, stoleček postavit do vany a vysprchovat, vytřít podstatný kus podlahy a nakonec umejt nechutně mastnou vanu. Ani se nezmiňuju o tom, že nemůžu špinavý oblečení jen tak strčit do pračky, protože na něm visí tisíce nudlí, hrášků, mas a jinejch nechutností, které musím růčo obrat.

To samý v mírné obměně dokáže i se špagetami, chlebem, se vším. Nejstrašnější je snad jogurt, tím totiž podle svých slov "maluje". Tj. namáčí si do něj různé části těla a pak ho rozmatlává po širokém okolí. Nakonec shodí misku ze stolu a za ní zahodí lžičku. Žádná pozitivní motivace (taková šikovná holčička, tak hezky umí papat...) ani žádné výhrůžky (jestli si to rozliješ, tak už nic nedostaneš...) nepomáhají.Na "ale teď už se opravdu zlobím!" mi řekne "ale teď už se taky zlobím!".

Je to nejspíš nějaká hra, nevím. Asi si všimla, že krmený děti to maj lepší, protože u nich rodiče sedí a soustředí se na ně, zatímco Juliini rodiče si povídaj, jedí nebo skládaj nádobí do myčky, kdoví. Ale je to děsný.

Po pracovní schůzce jsem vzala Julii na chvilku do knihovny a Julie si na první sáhnutí do regálu vybrala titul

NEBUĎ ČUNĚ!


Pocítila jsem obrovské zadostiučinění. A máš to, dcero. Nejen já ti to v duchu předhazuju pětkrát denně. Už maj potřebu ti to sdělit i v knihovně.
 


Komentáře

1 Naďa Naďa | 15. dubna 2011 v 12:35 | Reagovat

Pomalu a občas zkoušíme nechat T. jíst samotného,ale zatím nějak těžce snášíme tu šílenou spoušť.Když s tekoucími nervy řekneme, že je jako prasátko/prase - spokojeně odvětí chro, chro...
P.S.držíme palce při filmovém úsilí!

2 jesteziju jesteziju | 15. dubna 2011 v 22:24 | Reagovat

jak já Ti rozumím. chrochro : ) a děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama