Květen 2011

studijní typ se svěřuje

31. května 2011 v 20:47 | mňau
Obdivuju všecky pracující (ať už v zaměstnání nebo na mateřské), kteří chodí do školy. Jsou to borci a hrdinové. Zkoušky, zápočty, učitelé... ne. Už by mi to nešlo.

Ono mi to teda nikdy úplně nešlo, ale aspoň se to pomalu šouralo.

Někdy se mi třeba na chvilku zdá, že by nebyl špatný nápad se trochu dovzdělat. Ale David má za úkol mi takové nápady rychle a hrubě rozmluvit, dělá to zodpovědně a dobře. A když je nejhůř, naordinuju si antistudijní kůru.

Znamená to jít se podívat o zimním zkouškovém do studovny Národní knihovny a nebo - teď v létě - na Vyšehrad. Zoufalci hledí do tlustých skript, neslyšně si mumlají, chodí tam a zpátky po jednom úseku chodby nebo chodníku. Vypadají zbědovaně, nevyspale a nešťastně.

Stačilo.

Rozmělňuju.

25. května 2011 v 20:19 | mňau
Rozmělňuju se taky no. Zato píšu státnické projevy. Tak třeba si počtete tam.

kdo žije v moři

25. května 2011 v 20:11 | mňau
Ukazuje si na obrázek na tričku:

Jé! Já tady mám beruštu!
Ne, to není beruška. Podívej, má velké oči, ploutvičky, ocásek a žije v moři!
Nojo! Je to tatínek!

natousané jabíčto

19. května 2011 v 20:07 | mňau
Natousané jabíčto si v mozku naší malé dcery buduje nezpochybnitelné místo. Pozná ho kdekoli a nadálku, Steve Jobs by měl radost.

Včera si můj muž přinesl v krabici svoje nové natousané jabíčto - konečně mi přestane závidět - a položil ho na to moje. Nechali jsme je spolu přes noc a doufáme, že nám porodí nějaký ajfoun.

Před pár měsíci jsem psala, kam se hrabe ten stříbrnej zázrak na newyorský rifle, ale... je to radost pracovat s něčím, co prostě - funguje.

Nejsem žádnej brand lover, dior, prada, gucci, chanel - kašlu na to.

Ale jabíčto, to si mě získalo.

ženy v ofsajdu

12. května 2011 v 20:26 | mňau
Respekt píše o tom, jak ženy na rodičovské ničí příliš jednostranná seberealizace. Sunar, plíny, písek.

Nijak s tím článkem nechci polemizovat, líbí se mi, že to někdo tematizuje. Návrat do práce po mateřské určitě JE problém, stejně tak je určitě problém získat při mateřské práci na část úvazku. Já si třeba představuju, že s dalšími dětmi půjdeme na mateřskou s mužem napůl - nebo teda že oba budeme na částečný úvazek pracovat. Jenže jeho zaměstnavatel, jinak docela solidní a inteligentní firma, si to zřejmě moc představit nedokáže. Potřebuje ho tak moc, že ho radši pustí úplně. Záhada.

Ale o tom jsem psát nechtěla. Chci psát o tom, jak mne rozhodně jednostranná seberealizace neničí. Jednostrannost? Co to je?

Sunar, plíny, písek, to mám taky. Ale proloženo tak různorodejma projektama, že mi z toho bejvá někdy až ouzko. Tak dneska a zítra třeba řeším ten náš - už zmiňovaný - film. Casting na tábor a castingy na účinkující. Jednání s potenciálními sponzory. Oslovování laskavých a bohatých skautů, kteří by mohli zapůjčit profesionální natáčecí vybavení. Vymejšlení, co má být ve smlouvách sponzorských, zda připadá v úvahu koprodukce, zda oslovit na sponzoring dvě firmy z jednoho oboru. Co potřebujeme vyřešit v pondělí na schůzce s pány šéfdramaturgem a producentem. Miliony věcí, které jsem nikdy nedělala. Miliony povolání, o kterých nic nevím. Cože, ostřič kamery? To taky je?

Včera a předevčírem výstava. Výstava, která bude zhruba za rok v pražském muzeu. Jaký je rámec? Jaký tomu dát koncept? Co na tom stojí tři čtvrtě milionu? Co a jak bude potřeba pojistit? Jaké jsou rozměry sálu? Má to mít přesahová témata? Co vlastně vystavit (a co schovat : ) ? Autor? Kurátor? Architekt? Stavěči? Aranžéři? Bože chraň. Další miliony povolání. Je ve skautu někdo, kdo tohle umí?

V úterý a příští týden web. Schůzka s informačním architektem (ha, architekti jsou spojující prvek mých projektů). Chceme informace ve vietnamštině? Jsme komunita nebo nejsme? A jedna nebo milion? Kde končí práce grafika a začíná webdesign?

Návraty z práce na písek bývají tedy radostné. Po intelektuálním vypětí není nic příjemnějšího než si uplácat něco z písku. A nechat se úkolovat nadřízenými orgány: maminto, vem si lopattu. maminto, udělej bábovičtu. ještě jednu. maminto, houpat!

Na jedné lodi

1. května 2011 v 1:07 | mňau
Je to hodně zvláštní pocit mít všecky své muže na jedné lodi.

Manžela, tátu, tchána, švagra, strejdu. No dobře, všichni to nejsou. Bráchové mi zůstali.

Jak to na takové pánské lodi může vypadat? Doutníček nebo dýmka? Víno nebo pivo? Kafe? Maso? Loví ryby? Koupou se? Bez plavek? A říkají si při tom všem něco?

Davidova potřeba mluvit odpovídá asi stovce slov denně. Maximálně. Adam nepotřebuje nic říct hodiny a hodiny. Táta občas i něco řekne. No, zajímal by mě úhrn slov na pánské plachetnici za den.

Pivo?
Dík.


V souvislosti s tím mě napadá, jak by asi vypadalo, kdyby se na jedné lodi sešly všecky mé ženy. Mamka, Anička, já, Julča, tchyňka, švagrová. Ty brďo. Tak pramice a po dvojicích, to by šlo, ale tejden společnej, to by byl hukot. Iva sice moc nemluví, ale to by dotáhla Jula. A jinak tipuju víno, maso, koupání, potápění.

Nějací najatí chlapi by tam stejně bejt museli, kdo by se staral o plachty a kormidlo?