Červen 2011

slíbený květák

27. června 2011 v 12:08 | mňau
Tady je ten květák. Původní autorství je v oblasti receptur obvykle nedohledatelné, můj autorský přínos spočívá v kombinaci dvou receptů. Jeden ze skvělé kuchařky Recepty pro jeden hrnec (česky Reader's Digest 1996) a druhý ze stejně skvělé Kuchařky pro dceru.

Základem je tzv. vykládací - možná to má nějaký lepší český jméno, ale v tom překladu tomu říkají tak - těsto, popsané v prvně jmenované knize.

1/8 lžičky soli
175 g mouky
85 g másla
1 vejce
2-3 lžičky studené vody.

Já to dělám v robotu tak, že do mísy se sekacím nástavcem nasypu mouku, máslo a sůl a nechám to 10 minut v mrazáku. Pak to posekám do jemné drobenky, přidám vejce, sekám dál a po lžičkách přidávám vodu. Zničehonic se z toho udělá krásná koule, s kterou se jednoduše na válu pracuje. Rozválím, vložím do koláčové formy a - pokud ještě nemám hotovou náplň - můžu strčit do chladničky vyčkávat.

Náplň květáková, jejímž základem je recept na zapečený květák z Kuchařky pro dceru (který je mimochodem taky fajn), vzniká tak:


květák vařím v odkryté nádobě 15 minut (rozebraný na růžičky)
4 lžíce strouhanky smažím na másle
pokrájím sýr a šunku
sáhnu po nějakém osvědčeném koření a soli
roztápím pec

Udělám se všemi surovinami míchy míchy, ideálně aby se růžičky květáku moc nerozbily, zakapu olivolem. Ochutnávám. Chutná-li to dobře, rozprostřu na těsto v koláčové formě.

Koláč zaleju smetanou (přiměřeně) a umístím do trouby. Vyčkám asi 30 minut, až smetana přestane být kapalná a koláčové okraje jsou narůžověle krásné.

Vyndám, servíruji, sklízím pochvaly a uznání.

Řekla bych, že by se tomu klidně mohlo říkat francouzský quiche.

nestávkuji, pracuji!

26. června 2011 v 1:11 | mňau
Čím víc pracuju, tím míň nosím peněz. Nevím, jak dlouho mi to budou doma tolerovat, já sama si to budu tolerovat do konce prázdnin a pak s tímhle drahým koníčkem praštím... to ne, ale umravním ho do patřičných mezí a najdu si práci.

Za ten rok a půl jsem se obstojně naučila zvládat jednu těžkou disciplínu, totiž skloubit roli mateřskou a pracovní.

Jak se to projevuje?
Dokážu telefonovat i za přítomnosti Julči. Dokážu telefonovat a dokážu se ubránit potřebě sdělovat lidem na druhém konci drátu "ona se normálně pokakala na plyšovou berušku!" a jiné události, která se právě dějí.

Dokážu rozfázovat vaření do vícero krátkých časových úseků během dopoledne tak, že poté, co před obědem odejde hlídací paní a já odložím pracovní nástroje, mi stačí 10 minut na závěrečné dotvoření pokrmu a už se moc nestává, že bychom obědvaly s Julou ve čtyři.

Dokážu se - obvykle - při práci soustředit na práci a při plácání báboviček na bábovičky.

Dokážu Julii pověřit mnoha domácími pracemi a nic už si nenechávám - jako dřív - na dobu jejího odpoledního spánku. Takže třídí prádlo, vytahuje nádobí z myčky, přebírá hrášek a čočku, zametá - prostě činí se přiměřeně svému věku a pracovnímu zařazení. Díky tomu mi zbývá odpoledne půldruhá hodina na kafe, postel, fejsbuk a jiná životní potěšení.

Zvykla jsem si na všudypřítomný bordel a neuklízím už ani kvůli návštěvám.

Dokážu přichystat pro hlídací paní všecko potřebné vybavení pro několikahodinovou správu dítěte.

Dokážu snést, že mi ostatní pískomatky na hřišti sdělují: Jé, Julinka jde dneska s vámi? Včera tady byla s maminkou, ony jsou si tak podobné!

zeleninové radosti II.

23. června 2011 v 17:31 | mňau
Přestávám se tvářit, že to sem píšu kvůli vám. Né, vůbec. Píšu to kvůli sobě, abych to do příštího týdne nezapomněla. Chtěla jsem psát o květáku, ale zbavit jsem se potřebovala cukety. Květák je v pořadí.

4 tortilly, 1 cuketka, 1 pixla oloupaných rajčat, nechcete-li se loupat a rozvařovat s živejma (já nikdy nechci), zelený hrášek (hrstička), sýr strouhaný (taky tak). Já použila ještě vařené hovězí maso z kosti, kterou jsem vybrala z polívky, abych nešidila dítě o bílkoviny úplně. Sůl, nějaké to koření. Jo a cibule, česnek a olivol. Nejdůležitější.

Začne se olejem a cibulkou. Po uplynutí doby D se přidá nalisovaný česnek a trochu se nechá zavonět. Pak se tam nahází kostičky cukety a hrášek a okoření a osolí se to a dusí dusí, malou chvilku. Pak se to ochutná a protože to chutná dobře, všecko to ještě křoupe, ale už to není syrové, tak se tam vrhne pixla rajčat. dusí se ještě menší chvilku. rajčata se rozňahňají, ochutná se to naposled, přihodí se tam sýr a eventuelně pár kousků nějakého masa.

Pak se veme plech. Tortilly se opláchnou, naňahňá se do nich ta dobrota, poskládají se do úhledných kapsiček na plech a strčí do roztopené pece. V peci se nechají pár minutek, v naší asi tak osum.

A už to je.

Studený je to taky skvělý, vlastně možná ještě víc.

vařím, vařím

22. června 2011 v 14:39 | mňau
už dlouho jsem tu neměla téma vaření. tak dneska. dneska jsem vařila, vlastně spíš zapékala lilek. sice ne poprvé, ale dneska poprvé jsem s ním mimořádně spokojená.

v poslední době nejsem zrovna fit a uvědomila jsem si, že hrozně jíme s julou maso, navrch v nejklasičtějších jídlech, co existujou. máme plný mrazák skvělého bio šumavského hovězího a vepřového, takže nejjednodušší je večer nezapomenout a vyndat z mrazáku a o oběd už je takřka postaráno. máme pořád omáčky a guláše... a vlastně mě to už nebaví jíst, protože na trzích je spousta čerstvé zeleniny. jenomže zatímco rajský a guláše umím, tak udělat dobře zeleninu - nejen špenát k masu, ale jako hlavní jídlo, to mi přijde trochu netriviální.

dneska teda lilek, pro inspiraci dalším matkám, co musej každý den vymýšlet, co vařit.

lilek se nakrájí na plátky, posolí a nechá vymočit. pak se omeje, osuší a skládá do pekáčku. plátky se proloží rajčaty, vše se zasype balkánským sýrem, prokape olivovým olejem, okoření provensálským kořením a zalije sladkou smetanou.

dřív jsem dělala to samé ve verzi jinej sýr plus kysaná smetana a s bramborem a jde to. ale tahle verze se špagetama je daleko chutnější.

hotový je to za chvilku, tak za půl hoďky. Tak třeba vás taky zlákám pro lilek. Příště napíšu, jak jíme květák.

Despekt ze závisti

18. června 2011 v 16:36 | mňau
Respekt udělil "despekt" Petru Fejkovi, za to že bere u Drah nepěkné, rozuměj velké peníze.

Já bych dala despekt Respektu. Brát za práci peníze není nemorální - ani za práci v akciovce vlastněné státem nebo co to České dráhy vlastně jsou. A rozhodně se těžko určuje nemorálnost nějaké výše odměny, jakože třeba brát 10 tisíc ostuda není a brát 150 ostuda je.

Despekt patří Petru Žaludovi, že když si je ochoten najmout skvělého manažera za skvělé peníze, že si to nedovede obhájit - proč a na jakou práci ho zaměstnal, a jakou práci mu zaměstnanec odvádí.

čím dál tím dál

15. června 2011 v 23:13 | mňau
Stárnu, stárnu. Nebo - pozitivněji - moudřím, moudřím.

Už se mi moc často nestává, že na někoho řvu, někomu se vysmívám nebo mu na nezpochybnitelných důkazech vysvětluju, že je úplně blbej. Nemám na to koule (a pak taky čas, ono s tím je dost osírání okolo a pak to žehlení nebo nežehlení taky zabere čas nebo mozkovou kapacitu).

Taky už všecko není taková p*del jako byla. Teda, půlka věcí byla strašná p*del čiliže psina a druhá půlka strašný problém. Teď těch problémů je pár, ale velkých legrací taky jen pár. Uprostřed je šedo - jsou tam věci, které jsou z nějakého ohledu důležité, ale z mnoha jiných ne a rozhodně nejsou velkým důvodem k smíchu ani k pláči. Ty dřív nějak neexistovaly.

Ale rozčiluju se furt. Tak třeba dneska v sekáči, že maj velikosti jenom na slony a nikdo nešije na normální lidi. Nakonec se v kabince ukázalo, že sloní velikost mi skvěle padne a že mám o sobě zbytečně minimalistické představy. Pořád se hrozně podceňuju, v některých partiích rozhodně neoprávněně.

test dnes

7. června 2011 v 15:33 | mňau
václav, jezulátto, mituláš, tomáš, antonín

poznáte trasu tramvaje?

mluvítko

7. června 2011 v 15:31 | mňau
Rodiče méně ukecaných dětí ani nevědí, o co přicházejí.

a) dítě, které umí říct "mám tě jáda" umí říct taky "nemám tě jáda"
b) dítě, které umí říct kdeco, stejně spíš kvičí a kníká, když mu něco chybí
c) zpětnou vazbu na své výchovné metody dostanete třeba ve chvíli, kdy dítě ráno po probuzení školí spoluobyvatele své postýlky:

Medvídtu! Tytyty! Otamžitě si hajni a spintej. Už se na tebe opavdu zobím!


(dala jsem si závazek slovo "okamžitě" okamžitě vyřadit ze slovníku)

dožití

2. června 2011 v 20:15 | mňau
Místo k dožití!

Nějaká kreativní agentura udělala do tramvají reklamy, kde hlavním claimem je věta Místo k dožití! Developer vybudoval domy pro seniory, agentura se může přetrhnout, aby je pomohla zabydlet. Na obrázku jsou domy, před nimi snad dvůr, prostranství, trávník. Tam jsou rozhozeny krychle a kvádry, ze kterých šedé postavy volají:

Už nikdy nikam nemusím!
Kam bych chodil, když tady mám vše, co potřebuji!
Místo k dožití!

Asi je to nějaká sranda.

Zajímavé slovní spojení jsem taky našla v jedné dětské knížce:

usilovná veverka Věrka-

bouzel

2. června 2011 v 12:45 | mňau
Po včerejší večerně-noční cestě do Brna a zpět a intenzivní tříhodinové práci ve vyprodané kavárně se sice necítím zrovna odpočatě, ale stále ještě žiju.

Ráno jsem vyzvedla Julu v Holešovicích a stavily jsme se na farmářském trhu na náplavce. Jsou tam sice velké cedule "cyklisti, jeďte pomalu a opatrně, je tu trh", ale stejně jsme stály jednomu kolečkáři za to, aby zastavil a seřval nás.

Tohle je cyklostezka, hlídejte si to dítě. Bla bla bla.

Nevím, co myslel, že celou dobu dělám. Řeka, auta a cyklisti, to všecko na poměrně úzké náplavce, to snad ani jinak nejde.


Jula si oblíbila slovo bohužel. Vyslovuje to bo-uzel.


Já jsem ještě malinká.
Nojo, jsi malá, ale neboj, budeš i velká.
Za chvilku?
No, za chvilku. Vyrosteš raz dva a budeš veliká.
Nojo! Bouzel!


Nechceš napít?
Chcu! Bouzel!


Dneska rozesmála asi tisíc lidí naráz, když vlezla do pěkně vysmrazené tramvaje a zakřičela: Tady to ale krásně voní, maminko, čuchni si!

Na to konto je pak slabší, když mi řekla, že jsem smrďavá maminka. Ale naštěstí ne tak nahlas.

Doufám, že spí a můžu si jít taky lehnout. Za dvě hodiny mám bejt v telce.