Září 2011

Oslava

14. září 2011 v 9:34 | mňau
Dělali jsme nový web.


Jsme na něj moc pyšní. Dělali jsme ho celé léto a ještě tomu předcházelo iks měsíců přípravné práce. Největší dřina, co si tak vzpomínám, byla vyřídit připomínky k analýze a návrhu projektu. Sešlo se toho asi dvě sta stran, seděli jsme nad tím několik večerů a jeden extra dlouhý večer-noc. To už nás vyhodili ze všech kaváren ve městě a jediný, kdo nám poskytl tvůrčí zázemí, byl mekáč ve Vodičkově.


Ale o tom psát nechci, poněvadž pak bych musela napsat, že hlavní šéf projektu byl neuvěřitelný dříč Štaflík, který krom toho, že dělá tisíc věcí pro skauty, je jednou polovinou pozoruhodného projektu Osobní produktivita. Dál bych musela napsat, že bychom všecky skvělé myšlenky těžko a dlouze a draze přetvářeli v opravdový web, nebýt velkorysé a akční brněnské webařské firmy, na které je nejdůvtipnější to, že nemá web.


To, o čem psát chci, se sem už nevejde, ale možná naštěstí. Ne každý je tak otrlý jako matky na rodičovské a snesl by detailnější popis. Prostě, byli jsme to oslavit a mně následně bylo hrozně zle. Ale hrozně. Nejhorší kocovina mýho života - z decky burčáku a půllitru kofoly.

bylo nám jednadvacet let !

13. září 2011 v 8:16 | mňau
Nejlepčí je, když se vyvede něco, od čeho člověk nic nečeká.

Zmínka o Křižanech a Wabi Daňkovi mě bůhvíproč nadchla. Snad proto, že všecky daňkovky už dvacet let znám.

Přijeli jsme do Křižan a já utrpěla první šok. Občas se dostanu na nějaký vesnický festiválek, ale tohle bylo prostě velký. Parkovali jsme ve škarpě, bylo tam třeba tisíc lidí. Já vím, že některé festivaly mají třeba deset tisíc. Jenomže tohle byla Folková Pasáž v Křižanech. Už jste o tom slyšeli? První ročník!

Zjistili jsme, že jsme přijeli až na poslední třetinu, ale nejlepší. Wabi (jo, to asi je folk), Jarret (folk elektrický s bicíma, ale prečo nie), Blue Effect (já to vždycky tvrdila, že těm hudebním žánrům nerozumím).

Zvuk dobrej, Svijany dobrý, záchodky čistý, Křižany - vesnice roku - má u mě tisíc bodů. A ten, kdo pořádá takovéhle akce, taky.

Šťastná venkovanka

12. září 2011 v 16:26 | mňau
Můj muž, rodilý a skoro celoživotní Pražák, touží po venkově. Venkov říkají Pražáci všemu, co je za hranicí hlavního města. Máme to štěstí, že můžeme na venkov vyrazit každý víkend. Chalupa u Písku, domek u České Lípy.

Mně se nikam z Prahy nikdy nechce. Představa dvou hodin balení, dvou hodin cesty - a to jednou na začátku a jednou na konci víkendu, mě pokaždé odrazuje. Zbylí členové domácnosti jsou naštěstí neoblomní. Naštěstí, poněvadž já jsem na tom "venkově" potom tak šťastná.

Přemýšlela jsem o tom, čím to je. Po minulém víkendu jsem to možná trochu rozlouskla. Člověk je tam hrozně blízko takovým prostým radostem. V neděli dopoledne jsme uložila Julii, poodešla dvě sta metrů od domu a už jsem chodila lesem, na zemi byla ještě rosa. To se mi v Praze stát nemůže. Vrátila jsem se s miskou ostružin, akorát jsem je stihla opláchnout, než se Jula vzbudila.

Odpoledne jsem ještě stihla kolo. Vypravila jsem se do míst, která dobře znám - ale dávno jsem tam nebyla. Bývalo tam vždycky liduprázdno, opuštěná železniční trať. Ještě pamatuju, že tam byly pražce. Brala jsem tam i vlčata, ale to už se chodilo jenom po náspu bez pražců. Kouzelná cesta - pastviny, rybníky, lesy, výhledy - místy stromy tvoří nad tratí takový tunel, nejhezčí je z břízek. Teď tam liduprázdno není, je to cyklistická a bruslařská stezka. Krásná. Těším se, až to povede až na Varhany, ale i těchto osm kilometrů je nádherných.

V Praze a okolí jsou taky lesy, taky cyklostezky, ale není to tak po ruce. Jenom snést kolo a Julču ze třetího patra je pro mě na hranici zvládnutelnosti. A využít tři čtvrtě hoďky Juliina spánku k procházce lesem je u nás na Smíchově sci-fi. (Teda přesně řečeno jenom fi, nic science na tom není.)

Jsme bohatí

9. září 2011 v 19:31 | mňau
Máme velký počet hudebních nástrojů v malé místnosti.

Největší dominantou jsou bicíny (tak jim říká Julie, ale chápete, že jo): 4 bubny, 3 plechy. Ještě vlastníme další příslušenství, ale to je v jiných místnostech. Dále už naprosto převažují nástroje strunné: na zdi dvě basy a jedna mandolína, na stojánku kytara akustická šestistrunná, v polici housle - taktéž akustické a čtyřstrunné.

Pak několik drobnějších, ale o to hlučnějších zařízení: kabasa, triangl a tamburina.

A pak tišší, ale podstatně rozložitější zařízení - kombo - pro jistotu dvakrát. Kombo kombo. Možná to není hudební nástroj ale překáží to stejně efektivně.

No a byla bych zapomněla na elektrické piano.

Představuju si, jaký Julie zažije šok, až se ocitne v ložnici někoho normálního: Cože? Vy máte v ložnici postel? A kde máte muziku???

Nová etapa je tu

5. září 2011 v 14:54 | mňau
Jsem matka kariéristka, a tak jsem poslala Julii do školky, jak to šlo nejdřív, abych mohla vydělávat peníze a stoupat vysoko po firemním žebříčku. Pracuju v nadnárodní korporaci, můžu šplhat do výšin léta.

Julie je tvor společenský. Ráda mě - třeba po týdnu u babičky - vidí, ale to je tak všecko. Spokojená je s tatínkem, s babičkou, s hlídací tetou... Přes léto byla pár dnů i v dětském studiu, což je vlastně něco jako školka, jenomže nesplňuje všecky školkový náležitosti a musí se za to hodně platit. Je tedy zvyklá jak na různá dospělácká zacházení, tak na společnost dalších dětí. Já bych taky měla být zvyklá, ale nejsem.

Odevzdání dítěte do předškolního zařízení, nebo jak se to jmenuje, byl pro mě veliký zážitek. Rozhodovala jsem se cestou ze školky, jestli to spraví panák nebo chvilka sebelítostivého pláče. Jak myslíte, že to dopadlo?