Šťastná venkovanka

12. září 2011 v 16:26 | mňau
Můj muž, rodilý a skoro celoživotní Pražák, touží po venkově. Venkov říkají Pražáci všemu, co je za hranicí hlavního města. Máme to štěstí, že můžeme na venkov vyrazit každý víkend. Chalupa u Písku, domek u České Lípy.

Mně se nikam z Prahy nikdy nechce. Představa dvou hodin balení, dvou hodin cesty - a to jednou na začátku a jednou na konci víkendu, mě pokaždé odrazuje. Zbylí členové domácnosti jsou naštěstí neoblomní. Naštěstí, poněvadž já jsem na tom "venkově" potom tak šťastná.

Přemýšlela jsem o tom, čím to je. Po minulém víkendu jsem to možná trochu rozlouskla. Člověk je tam hrozně blízko takovým prostým radostem. V neděli dopoledne jsme uložila Julii, poodešla dvě sta metrů od domu a už jsem chodila lesem, na zemi byla ještě rosa. To se mi v Praze stát nemůže. Vrátila jsem se s miskou ostružin, akorát jsem je stihla opláchnout, než se Jula vzbudila.

Odpoledne jsem ještě stihla kolo. Vypravila jsem se do míst, která dobře znám - ale dávno jsem tam nebyla. Bývalo tam vždycky liduprázdno, opuštěná železniční trať. Ještě pamatuju, že tam byly pražce. Brala jsem tam i vlčata, ale to už se chodilo jenom po náspu bez pražců. Kouzelná cesta - pastviny, rybníky, lesy, výhledy - místy stromy tvoří nad tratí takový tunel, nejhezčí je z břízek. Teď tam liduprázdno není, je to cyklistická a bruslařská stezka. Krásná. Těším se, až to povede až na Varhany, ale i těchto osm kilometrů je nádherných.

V Praze a okolí jsou taky lesy, taky cyklostezky, ale není to tak po ruce. Jenom snést kolo a Julču ze třetího patra je pro mě na hranici zvládnutelnosti. A využít tři čtvrtě hoďky Juliina spánku k procházce lesem je u nás na Smíchově sci-fi. (Teda přesně řečeno jenom fi, nic science na tom není.)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama