Říjen 2011

nápady všelijaké

30. října 2011 v 13:35 | mňau
Jsme s Julou doma, tak napůl nemocné. Na školku to s nudlí u nosu není, na ležení v posteli taky ne. Tak spoluvaříme.

Dneska jsme se pustily do perníčků. Víte, proč je třeba nechat perníčky měsíc a půl před konzumací odležet? Aby se mohly dělat už v říjnu, kdy se člověku do vánočního pečení ještě chce.

Těsto mě velice potěšilo, pracovalo se s ním nádherně. Otázka je, jestli bude nádherně i chutnat, takže se o recept zatím nedělím, to se uvidí, až jestli perníčky do Vánoc fakt změknou. Pak vám ho sem napíšu a v únoru si můžete pochutnat.

Musím říct, že jsem neměla žádné zábrany přizvat Julii ke spolupráci už na začátku. Nejprve umývala vykrajovátka, pak je sušila, mezitím bylo těsto hotové a Jula - na židli - začala vykrajovat. Myslela jsem si, že bude vyválené těsto prostě nějak masit a já ho budu muset vždycky převálet a finálně vykrájet. Ale překvapila mě velice, dokázala to vykrajovat úplně sama, pak tvar vyndala z plátu těsta nebo z formy, položila na pečicí papír na plechu, paráda.

Upečené perníčky mazala žloutkem a přendávala z plechu na talíř doschnout a z talíře do krabice.

Jsem z toho dost v šoku, zatím jsem její asistenci v kuchyni považovala spíš za dobrou zábavu pro obě a spoustu práce navíc pro mě, dneska už mi ovšem úplně pomáhala. Jedinej strach jsem měla z toho, že perníčky v závěru práce poláme, protože její "jemně položit z plechu na talíř" je prostě bacit a ten rozdíl jí nemůžu vysvětlit.

Nadchlo mě to tedy. Zajímavé je, že k výrobě knedlíků bych ji nikdy nepřizvala, ač jsem je dělala už tisíckrát a z toho asi jednou se mi i povedly. Perníčky dle tohoto receptu jsem dělala poprvé a ještě než jsme se do toho pustily, jsem věděla, že to prostě bude fajn.

Už se těším na zdobení. Nechám to všecko na ní, dám jí polevu a špejli a budu se jenom koukat a chválit. Jestli fakt změknou, nemám o jejich osud strach. A jestli nezměknou, taky ne, pověsíme si je na strom.

A teď to nejdůležitější... možná sem dám i fotky a pak už zde budu mít skutečný matkoblog.

Knížky o výchově

22. října 2011 v 9:30 | mňau
Vracím Respektovat a být respektován a půjčuju si Malý tyran.

Společné vaření

20. října 2011 v 13:20 | mňau
Vařily jsme s Julou gnocchi.

Kdysi jsem Julii poradila, ať si k lince přistaví židli a vyleze si na ni - měla období, že ji hrozně zajímalo, co se v kuchyni děje a tak furt žebrala: zvedneš mě? já potřebuju vidět!

Řešení s židlí mi přišlo chytré, Jule asi taky, takže od té doby asistuje v kuchyni z židle takřka furt.

Já budu taky solit!

Taková oznámení jsou skvělá, obvykle je říká, až když už koná.

Né, nesol! Nesol! To je cukr!

Takže dneska se přitočila k nokům a velice ji to bavilo. Nejprv jsem si myslela, že jí dám do ruky kus těsta, aby z něj vyválela žížalu nebo kuličku, ale to se nepovedlo.

Kde máš to těsto?
Tady, na ručičce.

Měla pravdu. Těsto na noky je řídké a Jula si ho rovnoměrně nanesla na povrch obou rukou, taky na mikinu a částečně i na zem.

Nemá-li úkol, je to trága, protože si zadává práci sama. Tak jsem se snažila vymyslet náhradní práci.

Vem vidličku a jemně ji polož na každý knedlíček a trochu zmáčkni. Takhle. Mělo by to udělat takové vroubkování a trošku knedlík zplacatit.
...
Jemně! Né!!!

Nakonec jsem vymyslela nejlepší úkol, a sice vymastit zapékací misku máslem. To se jí podařilo úplně nádherně, takhle z gruntu vymazáno jsem v životě neměla.

Dalším úkolem bylo uvařené noky smíchat s trochou pesta a vložit do pekáčku. To jí taky šlo moc, půlku lahvičky pesta přitom snědla (to je dobrý, tahle omáčka!), ale s tím jsem počítala. Na noky jsme naskládali rajčata a papriky podušené na cibulce a česneku a pak to Jula pokladla plátky sýra. Strčili jsme do trouby a bylo hotovo.

Kdyby si chtěl někdo z kuchařů začátečníků udělat gnocchi, tak přikládám recept, který používám (a nevím, kde jsem zcizila). Já vím, že se daj koupit chlazený nebo mražený, ale tohle je čerstvý, bez konzervantů a ještě zpracujete brambory ze včéra. No a s dětma je to i sranda, akorát vás u toho párkrát šlak trefí a na závěr musíte hodinu uklízet.

Vlastně recept - na ingrediencích není nic objevného, prostě bramborové knedlíky. Narozdíl od mých bramborových knedlíků se moje noky ovšem dají jíst.

Trochu vařených brambor - nám s Julou stačej bohatě dvě. A opravdu můžou bejt vařený bez šlupky a předvčerejší, i když Ital by z toho umřel. Nejskvělejší je mít lis na brambory a prolisovat je třikrát za sebou. Čím víc lisování, tím líp. Asi jde i postrouhané brambory znovu postrouhat, to nevím.

Trochu hladký mouky. Přidává se to po nepatrným množství. Těsto má zůstat co nejřidčí to jde - a zároveň už to musí držet tvar.

Jedno vejce a sůl.

Vaří se to taky nepatrně, asi dvě minuty, a je to.

sos

18. října 2011 v 9:42 | mňau
Dochází nám francouzský sýry, francouzský paštiky, francouzský uzeniny i francouzský víno (né, to už došlo).

To zas nastanou těžký časy.

Nejedete někdo s prázdným báglem do Francie?

radost z muziky

12. října 2011 v 15:48 | mňau

Housle moje, kde jste? Prej těžký, těžký. Kdo si myslí, že hrát na housle je těžký, ať si zkusí bicí.

Na housle jsou potřeba dvě ruce a každá dělá úplně něco jiného. Sranda. Jednu naučíš to, druhou ono, hned pochopěj svojí práci a makaj. Nikdy se jim to neplete dohromady. Prsty pravý ruky se nesnažej mačkat struny a levá ruka nemá cukání tahat za smyčec.

Na bicí se užijou dvě ruce a dvě nohy a každá dělá úplně to samý - jenže jindy a jinak. Naprostej chaos a zmatek.


Hrát na housle je těžký. Hrát na bicí nemožný.

Prej poslouchej ten rytmus. Copak to kruci jde, v tom kraválu?!

sladkoboly

10. října 2011 v 13:50 | mňau
Dovolená byla divná. Přeju si další a další děti, ale někdy je to teda nářez i s jedním, a to Julii považuju spíš za vzorňačku. Dorazila k nám nějaká první puberta a v kombinaci s bydlením ve stanu a kašlem a ze začátku i špatným počasím to bylo místy opravdu výživný.

Snažím se vyvarovat různých předsudků, ale na dovolené mě neskutečně štvali Němci. Já vím, výběrový efekt, v září asi jiný národnosti na Korsiku nemíří, ale - proč jste tak hluční? Proč se nemůžete jít bavit o kousek vedle, když vám říkám, že v 11 už fakt potřebuju mít dítě ležící spící? Vážně jsme za různými skupinkami chodili a prosili je, aby ztlumili rádio a cinkot lahví. U některých to naštěstí zabralo.

Návrat do Čech byl vlastně dost příjemný, užili jsme si ještě týden jasné oblohy a navrch se vrátili do starých kolejí, takže usínání, oblíkání a další místa rodičovsko-dětských sporů se navracely do bezproblémového režimu. Aby to nebylo až tolik normální, lepí Praha 2 chodníky takovým způsobem, že jsem si na nich pochroumala kotník. Velký zážitek pro mě i pro Julii, jak ležení na chodníku, tak následné čekání na pohotovosti v Motole.

Je to celkem bizarní sedět naproti kartotéce s bolavým kotníkem a slyšet útržky zpráv z životů jiných lidí. Dobrý den, já jsem si usek hlavu. Dobrý den, pána pokousal můj pes. Nic tam nemá, ale bojím se, že dostane vzteklinu a umře. Vy hovada natvrdlý, pusťte mě domů, nebo přísahám, přísahám, že vám něco udělám, jestli mi nedáte cigáro.

Ještě žiju. Trochu z toho všeho šílím, ale objektivně vzato bych měla být šťastná a spokojená. Tak jsem.