Listopad 2011

svoboda v práci

23. listopadu 2011 v 17:15 | mňau
i práce, která je skvělá, smysluplná - stavění katedrály, dobrá parta, pružná pracovní doba, zážitky flow, zpětná vazba a všecko tohle, může jednoho přivést k depresi.

někdo řeší, jak to zařídit, aby ho práce zajímala, těšila, pohlcovala (!), já řeším, jak to zařídit, aby mě práce tolik nezajímala a netěšila a nežrala (rozuměj nepohlcovala, ale není to to samý?)

jak ji uvázat na řetěz s povelem čekej a nechat jí čekat. teď jsem spíš na řetězu já.

pracuju v nejsvobodnější firmě, co znám, ale cejtím se pekelně nesvobodně. možná jsou nakonec svobodnější ti, které práce vůbec nezajímá, ve čtyři odpoledne na ni zapomenou a připomene se jim až ranním záznamem docházky.

s tou vaší svobodou v práci to vůbec není tak jednoduché!

bicíny

14. listopadu 2011 v 12:42 | mňau
Je to zvláštní něco se začít takhle od začátku učit. Vím, vím, každej den se něco nového učíme, třeba jak zacházet z tímhle vzteklým záchvatem svého sladkého kdysi-miminka nebo jak poslat slušně někam pána, kterej si zaslouží někam poslat. Ale stejně.

Učím se na bicíny od píky, teda od paličky, a mám pocit, že i můj trpělivý kantor si někdy zoufá a jindy se baví nad tím, co všecko nevím. Na něco se ho radši ani neptám. On ví, že mám za sebou 10 let docházky do houslí, takže se neobtěžuje mi vysvětlit, co je to triola. Já se neobtěžuju se zeptat, protože tím budu obtěžovat doma milého, aspoň máme důvod si povídat.

Ale na něco se ptám bezelstně, třeba:

Struny? Ono to má někde nějaký struny? A to se dá vypnout, jo?
Tady tu osminu a tuhle celou s tečkou hraju na tenhle buben. Ale jak se na tom bubnu udělá, že jedna je dlouhá a jedna krátká, když je to pořád jenom bum?
Jak se prosimvás zahraje pomlka?

A jindy se ani neptám:
Když vono se to takhle dvouruč hraje rukama křížem, tak prostě nemůžu udělat velký bum touhle rukou, když nad tím dělá malý bum tahle ruka.
No já to ani nevím, že tam není slyšet ten akcent, protože já to mám doma přikrytý dekou kvůli sousedům.

To učení od začátku u mě není jenom v tom, že jsem dřív neměla doma bicí soupravu a paličky. On je to takovej začátek úplnej. Umím noty, to jo, ale to je jediný /a to ještě jenom některý/. Jinak o tom nemám vůbec páru, a tak jsem vždycky užaslá, když zpod mých vlastních rukou vzejde něco, co třeba jenom vzdáleně připomíná něco, co by mohl být někdo ochoten poslouchat.

Třeba sousedi.

koncepční strategie

8. listopadu 2011 v 20:58 | mňau
choděj k nám na návštěvu a ráda je vidím. jenom jim maličko závidím ty břicha.

dneska jsem se tedy pustila do půjčování ve velkém. už jsme půjčili: monitor dechu, zimní fusak a lehátko. zítra povezu po praze prázdný kočárek, aby si v něm zadrandilo jedno srpnové mímo. plánuju taky rozpůjčovat co nejvíc minioblečků, jen co mi je ségra přiveze.

věřím v zákon zachování natruců. věřím, že až se zbavíme poslední kindrvěci, natruc u nás nějaký mrňous zaklepe. chá!

Maňásci

5. listopadu 2011 v 16:27 | mňau
Julinka loni dostala k Vánocům několik vlastnoručně vyrobených prstových maňásků. Vlastnoručně je dělal Ježíšek, do kterého bych to nikdy neřekla. Byl sice od narození šikovnější než já na všecky rukopráce, ale že až tak...?

Každopádně to chvíli trvalo, než u nás maňásci našli uplatnění, ale našli (navzdory tomu, že jednomu už upadly oči). Fascinuje mě, jak fascinovaně Jula na improvizované podium hledí a jak s malými herci komunikuje. "Kočička šla tam, ale nechoď tam, chce na tebe bafnout!" "Né, nechoď tam!"

Pak se pustila taky do hraní, s velikou chutí, ovšem posunovat příběh, to už je asi na dvouleté dítě příliš. Zapamatovala si jednu repliku z předchozí hry, a tu pak opakovali všichni herci (pořád dokola).

"Co si myslíte, děti?"

Já jsem dělala děti, ale do konce představení mě nenapadlo, jaká je správná odpověď.

My si myslíme, že jo!
A co si myslíte, děti?
Myslíme si, že by měl přijít ještě medvídek.
A co si myslíte, děti?
A co jako si máme myslet?
Co si myslíte, děti?


Napadlo mě, že k svátku místo hraček dostane návštěvu loutkového divadla. David na to konto rozhodl, že s ní půjde na operu, ale já si myslím, že na to je ještě čas. Asi tak 25 let.

štěk

4. listopadu 2011 v 20:41 | mňau
Obvykle jsem spokojená a hrdá, že jsem na rodičovské aspoň zčásti pracující a jinak se realizující maminkou.

Po dvou týdnech zběsilé organizace něčeho, co se za dva týdny zorganizovat nedá, si říkám, fakt ti to stojí za to?

A ano, stojí. Ale takhle už to nikdy nechci. Už nebudu sebe ani své spoluhráče nutit do "nemožné na počkání". Jsme lidi, ne kouzelníci. A mám sebe i své spoluhráče moc ráda na to, abych považovala za dobré nás něčemu takovému znovu vystavit.

Dovolená, je to možný, že to je teprv měsíc, cos byla? Cejtím se na dva roky prázdnin!

protento

2. listopadu 2011 v 14:07 | mňau
Prokrastinace je všude! Jenom u nás doma ne. Mám z toho trochu úzkost, že nejsem prokrastinant nebo prokrastinatér jako každej druhej. Co s tím?

Každej prokrastinuje a každej by se toho rád zbavil, ale neví jak - tak o tom aspoň píše na weby o osobním rozvoji. Já problém s prokrastinací nemám - a to je pěknej problém. Nemám o čem psát!

Jako že se mi tu vrství hora prádla, která volá po vyžehlení, to je pravda. Ale že bych si od toho odkládání slibovala, že mě přejde úzkost z žehlení - nevim no. Až bude zas na webu Rozhlasu pěknej rozhovor se Špalkem nebo Permim a nebo jinou zajímavou persónou, tak prostě postavím prkno a za tři hodiny bude mít rodina zase co na sebe. Do té doby mám jiné zájmy a nazdar.

Bylo nám s Davidem líto, že neumíme prokrastinovat a nejsme tedy dost in. Tak jsme vymysleli, že tím termínem si pojmenujem nějakou činnost, kterou děláme často a bude. Tak teď prokrastinujem takřka denně a spolu a hned se cítíme platnějšími členy společnosti.