Leden 2012

Tři krásné věci

25. ledna 2012 v 0:25 | mňau
Nejsem vždy zrovna laskavá a hodná žena a maminka, pročež mi muž doporučil provádět jistá mentální gymnastická cvičení. Takže vedle posilování pánevního dna, abych mohla bez obav kejchat, posiluju i nervová vlákna, abych byla snesitelnější.

Cvičení nejjednodušší ze všech, každej večer si vybavit tři povedené nebo radost dělající věci. Všechny nepovedené a neradost dělající ani za nic nevybavovat.Je to zábavné. Podobně zábavné jako vtahovat dno. Takže pro dnešek:

a) Dalmatin je hotov. Je krásný. Jsem nadšena. V životě jsem si nevyrobila masku na karneval, zcela jistě ne takovou, se kterou bych byla spokojena. Ale Jule jsem takovou vyrobila. Ještě nemá ocas, ale i na ten už mám vymyšlen pracovní postup. Dnes jsem pochopila tu hlášku "rodičovství z tebe udělá lepšího člověka". Jsem tvořivá jak nikdy v předchozích dvou desetiletích.

b) Šli jsme na rodinný oběd do restaurace v Davidově polední pauze. Přišly jsme s Julií jen o 10 minut později, ačkoli jsme se vypravovaly půldruhé hodiny. Zkrátka a dobře, začaly jsme se vypravovat skoro včas. A co hlavně, byla jsem vzdor Juliině oportunismu přeci jen spíše ještě mírně laskavá a nikoli zběsile vzteklá maminka.

c) Šla jsem dnes do hospody se připít a přitom to byl velice ušlechtilý čin. Nesla jsem tam totiž jedné tetce papuče, co u nás zapomněla. Takže tetka spokojená, já sťatá, prostě krásný večer.

Laskavosti od dcerunky

24. ledna 2012 v 16:54 | mňau
To je teda buben tohleto.
Tohle? Myslíš můj zadek? To není žádnej buben.
Ale je. Takovej tlustej a velikej.

sušenky a písmenka

20. ledna 2012 v 22:49 | mňau
ve školce:

Mami, ty máš pro mě sušenku?
Ano, ale dám ti ji až v tramvaji.
A proč v tramvaji?
No...
Já vím proč. Aby mi to tady ty děti nesežraly, že jo?


v knihovně:

Jé, to je M jako maminka. A to je J jako Julinka. A T jako tatínek a D jako děda a ... co je tohle, mami?
To je P, jako... jako... já nevím, nic mě nenapadá... počkej, třeba...
Pyča mami, viď! To je P jako pyča, pyča, pyča!!!
é...ú...á
Pyča!!!!!
Pšt, Julinko, jo, nebo třeba taky pejsek, víš? A v knihovně se nekřičí, prosííím těěě!

odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec

16. ledna 2012 v 22:27 | mňau
Živíte-li se psaním knížek o managementu, asi nebudete souhlasit, ale... bejt šéf podle mě rovná se pevně doufat. Pevně doufat, že to nakonec prostě dobře dopadne. Rozdáte karty, důvěru, peníze, rozumy - a pak se vám to buď skládá dohromady a dává to smysl, a nebo se to dohromady neskládá a dává to průser. Stát se může obojí, ale věřit v průser je blbost, že, to by se na to člověk vykašlal rovnou.

S rodičovstvím je to stejný, myslím. Člověk rozdává, investuje a často se i dost snaží, protože doufá, že to prostě nějak nakonec dobře dopadne. Že to klapne a všechny fujtajbly a nástrahy to nezkušené mládě nějak přehlédne nebo překoná a že prostě to všecko dává a bude dávat dobrý smysl. Průsery hrozí taky, no, ale s vizí průseru se do porodnice asi nejezdí, že jo. Všechny zamilované páry si přejí miminko, žádný v čase plození nemyslí na uhrovatého puberťáka, přestože puberta trvá leta, zatímco miminkovitost měsíce.

No a nakonec - je snad takové vaření večeře něco jiného? Něco jiného než doufání v smysluplný závěr celé té snahy? Já vím, někdy se vyplatí vážit, někdy kouknout do knihy, někdy poslechnout chytřejšího kuchaře, ale stejně. Doufáme, že to dobře dopadne, a nakonec obvykle taky dopadne, zvláště, když se vaří s láskou, ne?

A což teprv, když se vychovává s láskou. A nebo šéfuje s láskou.

Asi začnu psát knihy o vaření, managementu a výchově. S vírou, že to dobře dopadne.