Únor 2012

Vyběhla jsem

26. února 2012 v 16:34 | mňau
Byla jsem běhat. Ne poprvé v životě, ale mockrát se to zatím nestalo. Podívala jsem se na net, co říkají zkušenější o začátku běhání, a našla jsem tam nejužitečnější radu na světě.

Vyběhněte pomalu. Běžíte-li velice pomalu, ještě zpomalte.

Když jsem se posledně nechala Nevrlým a Zapletalem vyhecovat k běhání, je to už asi deset let, byl to ve výsledku strašnej zážitek. Neuběhla jsem skoro nic a pocity děsný. Jako když jsme na střední běhali 12 minut a zmírali u toho. Jak může mít tohle někdo rád?

Že potřebuju jít si zaběhat už mě tenhle týden napadlo několikrát. Mám plnou hlavu starostí s pracovníma projektama. Vím, že není nejdůležitější na světě, jak se povede to nebo ono. Vím, že David a Julie a vůbec vztahy s lidmi jsou daleko důležitější než nějaká práce, ale stejně. Kdo mě zná, tak ví, že si nemůžu pomoct. Nějaký pusť to z hlavy na mě neplatí. Platí na mě leda alkohol, jenže to by brzo skončilo tak, že by mě David odvezl do Bohnic. Můj alkoholický kopec je myslím při pravidelném příjmu celkem nízkej. Nebo možná ne, ale radši to neriskuju.

Zase mě na tu myšlenku přivedly Karpatský hry. Jako literatura mi to teď po letech přijde jako mírný kýč, ale sílu vykopat člověka z lenošky to teda má furt. Například mě napadlo, že bychom v létě mohli Julinku poslat k prarodičům a vyšlápnout si nějaký hory. Ale hlavně jsem si řekla, ha, lenivý bratříčku, místo utrácení za víno si ušetřím na pěkný botasky a vypěstuju si závislost na běhu.

Tak jsem to ozkoušela, bez nových botasek a funkčního prádla a měřiče tepu a hodinek a vůbec všeho a je to fakt dobrý. Vlastně nevím, jestli si chci vypěstovat závislost, koníčků už mám i tak dost. Ale pro nějaké mírně těžší období mi to přijde jako vážně příjemný relax.

volný čas

20. února 2012 v 23:11 | mňau
Kolik bych měla času -
Kolik jen bych měla času -
Kolik jen bych měla do hajzlu času,

kdybych furt nehledala něco, co jsem dříve někam zasela!!!

Proč je někdo tak zoufale ne... ne... nenormální, že věci odkládá tak, aby musel pak sakra dlouho přemýšlet, kde je má???

Jaktože jsem schopná udržet přehled v počítači, ale ne v lejstrech a paragonech? Víme?

Cožpak se nepřiznávám touto dobou každý rok? Cožpak nevím, že budu opět hledat potvrzení o darovaných darech a přijatých příjmech?

Proč na to stále ještě nemám šanon nebo aspoň krabici od bot? Ba snad by i pomohlo to píchat na nástěnku...

Všechno jsem našla. Ale byla to válka na několika frontách zaráz.

Vyčerpáno. Přiznávám.

příbuzenstvo a únor

16. února 2012 v 22:35 | mňau
Ty jsi ségra babičky, mami. A taky moje.

Babičky maminka umřela, jako ten pan prezident. Jsou spolu umřelí.

Pan prezident umřel a ukazoval takhle ručičkou, že mi jsou dva roky.
Dva a půl.

---


Přiblížily se slavné únorové dny:

Čtyři roky od koncertu za knihovnu na Letné, kde jsme se seznámili s Davidem. Tedy kde nás právnice Téra seznámila. Tehdy jsem ještě zvládla pět vizourů za večer, to už se vrátí leda v důchodu.
já: mám novej objev.
ségra: jo?
já: je rozvedenej a kouří.
ségra: ježíš, a to se TI jako líbí? TOBĚ???
---
Čtvrté výročí začátku mého pedagogického působení na vyšší odborné škole. Rok na to jsem tam vyučovala znovu a těhotná. Pořádně těhotná, od poslední odučené hodiny do porodu zbývalo asi 50 hodin.
on: hele, já vim, že jsem se tvářil furt hrozně votráveně a nic jsem nedělal
já: no
on: tak děkuju za tu zkoušku.
já: no
on: ale tydle hodiny byly fakt úplně nejzábavnější ze všeho, co tu kdy bylo na týhle škole
já: no. tak dík.
---
Výročí únorového ležení v lese na jehličí. Taky čtvrté. O jedné sobotě kolem 20. února jsem se vydala na rozjímací výlet do Brd. Fascinující bylo, že nastalo úplně letní počasí. Bylo kolem 20 stupňů a země voněla jehličím, jako v létě. Tehdy jsem měla pocit, že se dějí zásadní přelomy a že musím rozhodnout o tom, jak dlouho a za jakých podmínek vydržím ve své tehdejší práci. Rozhodnutí bylo dodrženo, i když spíš vlivem vnějších okolností než silou mojí vůle. K tomu žádnej dialog není, tam jsem byla jenom já a pan bůch.

Biju

7. února 2012 v 21:39 | mňau
Jak je oběma pravidelným čtenářům blogu známo, jsem majitelkou soupravy na bití.

Bití mě zvláštním způsobem uspokojuje, a to několika způsoby:

Zvláštní radost mi působí údery samotné. Je to úžasný způsob vy-bití - doslova. Biju, biju, a náhle se cítím jak vybitá baterka. Nepoužitelně, ale skvěle. Zážitek mocenský.

Dobře mi dělá také jistá intelektuální náročnost té věci. Jedna věc je tlučení samotné, ale druhá věc je rozdělit práci mezi všechny údy a koordinovat je tak, aby to všecko šlapalo do kupy. Připadá mi to jak luštění sudoku. Nejprve je to záhada nad záhady, pak člověk najde způsob, jak do toho, začne třeba jen jednou rukou, přidá druhou, pak nohy a když to vydrží přiměřeně dlouho, začne to dávat smysl. Připomíná mi to učení se cizímu jazyku nebo louskání rébusu. Zážitek objevitelský.

Hra na hudební nástroj se zdá být dobrým tělesným cvičením. Člověk se může zapotit i šmrdláním na housle (pokud nehraje na vánočním koncertě v kostele), ale tlučení do kotle zahřeje stoprocentně. V posilovně už jsem nebyla tři čtvrtě roku, ale nechybí mi to. Místo rotopedu mám soustavu bubnů. Euforie jako po uběhnutí pěti kilometrů. Zážitek štěstí.

V souvislosti s bubny nemám žádné ambice ani žádné povinnosti. Tluču jenom a jenom pro radost. A dokud z toho leze radost, je naprosto jedno, že se to nedá poslouchat. Minimálně mně.