Duben 2012

asoc

26. dubna 2012 v 23:58 | mňau
"Už to docela funguje, chtělo by to založit nějakou kapelku."

To jsem teda nečekala, chtěla jsem si hrát jen tak do šuplíku, jako se píšou básničky.

Kde mám asi vzít kapelku? Pokud vím, kapelky se zakládaj se spolužákama, ale já žádný spolužáky nemám (že bych kvůli tomu šla po letech zase na nějakou školu?).

Rodinní muzikanti se realizují jinde, a to je velice dobře, i tak máme o čem se hádat.

Do zavedený kapely nemůžu, ubili by mě mýma vlastníma paličkama na první zkoušce. Nepomohlo by ani kdybych si pouštěla do sluchátek metronom.

Zkusmo jsem si vygůglila "hledáme bubeníka" a vyhodilo to na mě snůšku poptávek. Jenže kde mě nepřešla chuť rovnou po přečtení inzerátu, tam mě přešla po poslechu pěti taktů první skladby.Tudy cesta taktéž nevede.

A nejde to prosím pěkně nějak jinak?

Že bych se třeba doma osaměle probubnovala do žebříčku 100 nejlepších světových bubeníků a pak teprv si vybrala spoluhráče?

Pane Bóže. Proč jsi mi nedal k výročí radši zobcovou flétnu?

Fujtajbl a jiné nechutnosti

19. dubna 2012 v 22:52 | mňau
Jula na nás začala vytahovat různé nepříjemnosti:

To se radši vystěhuju!
Škubni si nohou!
Už toho opravdu mám dost!

Používá to víceméně vhodně, jestli vůbec nějaké "vhodně" pro tyto výrazy v konverzaci blízkých lidí může nastat.

Nepátrali jsme, odkud to přišlo, jen jsme se mírně podivovali. Pomalu jsem si začala říkat, že si možná takhle doma opravdu povídáme, aniž to vnímáme, a to dítě to prostě jenom opakuje. JENOMŽE!

Pak přišla nemoc a při nemoci sledují pohádky nejen děti, ale i dospělí. A když jsme spolu jednou sjely celou večerníčkovou řadu, měla jsem jasno. Tyhle řečičky jsou z jednoho úplně roztomilého a úplně nevinně se tvářícího večerníčku.

A teď je to na vás, vážení přátelé. Kdopak to mluví?

Vítěz dostane flašku slivovice a ostatní dobrou radu, co svým ratolestem radši nepouštět.

z učebnice

16. dubna 2012 v 10:35 | mňau
Je-li mrkev dobře upravena, je výborným a zdravým doplňkem naší stravy a také spousty jiných jídel.

jarní nemoci

15. dubna 2012 v 15:39 | mňau
Přivezli jsme si z Velikonoc nemocnou Julii a postupně si horečku a kašel a blití předáváme sem a tam všichni tři. Nejhůř je na tom Jula, poněvadž ji to ani na chvíli neopouští, zatímco my dva jsme střídavě spíše nemocní a zase spíše zdraví.

V noci tedy na střídačku hlídkujeme u postýlky a rozněžňujeme se nad tím, jak je to dítě rozkošné a krásné a upřímně nešťastné z té nemoci a přes den se snažíme zase trochu utáhnout přes noc povolené hranice. "Nekopej maminku do hlavy, to se nedělá."

Nejbláznivější na tom je, že zatímco dospělý nemocný by ochotně ležel v posteli, tak dítě k tomu přes den nedonutíme ani párem volů, ani pouštěním pohádek. Takže se tak mátožně pohybujeme všichni tři bytem. A snažíme se být na sebe spíš laskaví než nepříjemní.

Je to hodně zvláštní období. Málo spím a když už, tak mám šílencovy sny, na kterých by si psychoanalytik smlsnul.

běhy

10. dubna 2012 v 20:48 | mňau
Proběhla jsem se v Rejdicích. Nasněžilo, takže jsem se trochu brodila čerstvým sněhem.

Vyběhla jsem na vrcholek, odkud se lyžuje a otevřel se mi půlkruhový výhled - tak nějak za odměnu. Slunce se opíralo do kopců jizerskohorských i krkonošských a to běhání mně začalo dávat ještě větší smysl než dřív.

Akorát si nejsem jistá, zda mi teď bude dávat smysl i na Smíchově.

hlášení

5. dubna 2012 v 0:38 | mňau
To nejde dělat doma pískoviště. To bychom udělali díry do podlahy a to by nás pan Kouba vystěhoval.
Jakej?
Co jakej?
No jakej kombajn?

Jdeme jídelnou jednoho milého hotýlku mezi hromadou lidí a Julie hnuta emocí vykřikuje:
To je ale hanba!
To není hezké!
To je veliká hanba mít takovou špinavou podlahu!

A potichu dodá: "Povídá kočička pejskovi."