Květen 2012

Jižní Čechy

30. května 2012 v 23:57 | mňau
Jihočeši mi odedávna připadali švihlí obdivem ke kraji, v kterém žijí.


Tady máte ale krásně, říkávají obvykle normální lidé místním.
Tady máme ale krásně, říkávají obvykle jihočeši normálním lidem.

Fakt je, že jižní Čechy mi vždycky zněly jako dovolenkový kraj, zatímco o vlastním rodném kraji jsem takhle nikdy neuvažovala. Spolužáci buď jezdili k moři a nebo do "jižních Čech". Možná že v jižních Čechách děti ve třídě hlásí, že jedou na prázdniny do severních Čech. Nakonec, já bych to jen doporučila. Ale zní mi to divně.

Taky znám spoustu lidí zamilovaných do Tábora nebo do Písku, ale lidi zamilované do Ústí nebo Mostu vůbec neznám. Zato počet zamilovanců do Jizerek bude asi shodný s počtem zamilovanců do Šumavy. Aspoň že tak.

Prostě, máme tady na jihu krásně. A tam na severu máme taky krásně. A na tábor letos pojedem sem i tam.

Jula je spokojená všude. Potřebuje ke štěstí jen toupaliště, píset a zmrzlintu. A já vlastně - no, já mám ten seznam delší. Ale jak je tam kus lesa a internetový připojení, můžu tam žít taky. Aspoň tejden.

bobík

16. května 2012 v 22:36 | mňau
Julie přestala vyžadovat Lipánek a začala vyžadovat Bobík. A začala si u toho prozpěvovat Mňam, mňam, Bobík, roztančíme s kamarády, mňam, mňam, Bobík, tři dva jedna teď. "To jsem se naučila ve školce," prej.

Moje původní domněnka byla, že to je nějaká školková písnička, že třeba školka nakoupila desetitisíce Bobíků do zásoby a učitelky to teď povinně dětem prozpěvují, aby je přiměly to radostně baštit o všech svačinách.

Ale poněvadž jsem docela chytrá holka, brzo mi došlo, že je to písnička televizní a že si to děti ve školce zpívaj dobrovolně. Nakonec tak blbá píseň nemůže být odjinud než z televize, né?

Je to prima tu televizi nemít. A to i když mi vůbec nevadí změna smetánkovské orientace. Já se Bobíkem radostně a dobrovolně živila ještě na střední. A bez písničky. Bobík rohlík rulez!

To jsme toho stihly, viď, mami?

15. května 2012 v 23:20
Jely jsme za Marvinem. Předdomluvené to bylo dávno a konečně to - znovu - klaplo. Posledně měla Jula navrch v povídání i běhání, ale teď už jen v délce vlasů. Marvin ji rozhodně předhonil v rychlosti, rozhodnosti a živelnosti, nakonec měl po kom to všecko zdědit. Marvinova okouzlující maminka bude živel i v pětaosmdesáti.

Marvin nám ukázal pískoviště, hračky, knížku o traktorech. Jeho maminka nám zahrála na harfu a já jsem byla úplně vedle z toho, jak krásné a libozvučné tóny z toho lezou - no dokonce i když hrála Jula to bylo příjemné k poslouchání. Poprosila jsem tetu, aby mi zahrála blum blum blum blum, a ode dneška už si budu pamatovat, že je to Vyšehrad, laděno v Es dur. Hodí se, až mě bude tchýně příště zkoušet ze součástí Její vlasti.

Po obědě, zpívání, hřišti, dvou kafích a zmrzlině a procházce a zavzpomínání na knihovnu jsme se s Julou vydaly na zpáteční cestu. Vzala jsem to stejně jako ráno na Budějce, abychom se vyhnuly všem Zadelkám a jelo nám to rychle. Měly jsme totiž ještě v plánu zkusit cestovatelské štěstí u Rozičky, kterou jsme si už dlouho nutně potřebovaly pochovat. Cesta Marvínek - chalupa vedla jen dva kilometry od jejího domova.

A Rozárky byly doma, takže chování a posezení na sluníčku opravdu nastalo. Rozárka je pěkné a veselé miminko a ani u mě zas tak moc neřvalo.

Dojely jsme do Budějc, v Budějcích zahnuly automaticky na Prahu a jely a jely, dokud nám nezačalo být divné, že se blížíme k Veselí, které ráno v cestě nestálo. Finále jsme si tedy odkroutily na dobytčích stezkách a hrázích mnoha rybníků. Ale nevadilo nám to, aspoň jsme si zblízka prohlédly Temelín a také několikero odvážných srn, které nám zkřížily cestu.

Dopis

14. května 2012 v 22:50 | mňau
Milá babičko
Tečka. Zdravíme Tě z chalupy. Tečka. Ač tu nejsi, udělala jsi nám dnes velkou radost.

Od něčeho, co se jmenuje "zadělávané" a stejně to i vypadá, jsme nečekaly buď nic nebo něco hrozného. O to víc nás to nadchlo. Z čeho to je a jak se to dělá? Bylo to skvělé.

Pa,
holky Ondžichajdy

stěhování

9. května 2012 v 21:20 | mňau
třetí patro bez výtahu je celkem snesitelná záležitost pro rodinu, která nic nemá nebo nikam nejezdí. my jednak máme děsně věcí a jednak pořád někam jezdíme, z čehož vyplývá, že podstatný kus života trávíme stěhováním.

včera v deset večer jsme se přistěhovali, zítra ráno se zase vystěhujeme a to všecko obnáší několikero seběhnutí a vyběhnutí šedesáti schodů s nákladem v rukou a na zádech.

celé dlouhé dva roky mohla za to množství věcí Jula, která potřebovala hned několikero botiček a převleků i na pouhý víkend. vlastně s sebou taháme holiny-sandály-polobotky-bačkory na každý víkend i teď, ale přesto jsem jí začala v množství věcí konkurovat. nejde o počet a velikost bot. jde o můj hudební nástroj.

a to si nemyslete, že ho na víkend taháme celý. naopak. necháváme doma 90 % soupravy. bereme jenom jeden bubínek a šlapací plech, to znamená také dvě nosné skládací tyče, od kopáku jenom šlapku, která se na místě přistaví k nějaké, ideálně plné papírové krabici, a paličky. a noty na buben. ale i tak to znamená jedno proběhnutí po schodech navíc.