Listopad 2012

kosmetický příspěvek

28. listopadu 2012 v 23:32 | mňau
Julii jsem včera načapala, jak používá moji kosmetiku.Tisíckrát jsem jí vysvětlovala, že nemá smysl, aby na své krásné a poslušné vlásky zkoušela moje gely a vosky. Jenomže pak jsem jednou nedávala pozor.

Co to děláš?
Dávám si to na vlásky, jako ty, abych je měla krásný.

Vysvětlení logické, až na to, že používala noční krém na obličej. Moc krásné to nebylo. Destilovala jsem z této záležitosti dvě poučky:

1. matky, nenechávejte své cenné kosmetické přípravky na umyvadle
2. výrobci, nestrkejte všechno do velice podobných modrých krabiček se šroubovacím víčkem. Děti ve věku, kdy ještě obdivují a napodobují svoje matky, neumí číst.

Nemoci

21. listopadu 2012 v 22:33 | mňau
Nejlepší obrana proti chřipce je údajně optimismus. Tak se jím letos na podzim snažíme opakovaně předávkovat a něco na tom je. Chřipka ještě nebyla. Jenom angina, zánět dutin a miliony kašlů a rým a teplot.

Fascinuje mě to. To množství. A to prosím jsem jenom polopracující osoba, takže jak se u Julie objeví náznak nachlazení, můžeme si dovolit ten luxus nevodit ji do školky a nechat ji odpočívat (=stavět zvířátka z lega do nekonečných řad). Myslíme si, že tím bráníme rozvinutí rýmiček do chorob komplikovanějších a obtížněji léčitelných, ale - kdoví.

V praxi to vypadá tak, že Jula jde do školky v pondělí, pak další pondělí, pak ani v pondělí a pak zase až v pondělí.

Když jsem byla singlačka, tak jsem si myslela, jak je hrozně kruté marodit sama doma. Nikdo mi neuvaří čaj, nenamaže rohlík a nepřečte pohádku. Teď když jsem marod, tak se zároveň starám buď o nemocnou nebo o zdravou Julii, takže mažu rohlíky, čtu pohádky, vařím obědy a říkám si, jaká to musí být lahoda marodit o samotě - a vstávat z postele jen kvůli vlastním potřebám.

Nakupovat najedená?

17. listopadu 2012 v 14:51 | mňau
Možná na tom něco je - prej se tak ušetří - ale u mě to nefunguje. V tu chvíli asi ušetřím, ale druhý den musím na nákup znovu, takže výsledek pro peněženku je špatnej tak jak tak a ještě mě to stojí čas navíc.

Najedená totiž vůbec nemám ideu, co koupit. A protože obvykle nemám ani lístek (vy ho nosíte?), moc toho nekoupím. Teda koupím toho dost,ale nic z čeho by se dalo druhý den uvařit. Jenom tady něco a tam něco, ale žádnej logickej celek jakože tohle maso s touhle zeleninou a touhle přílohou bude ve výsledku skvělej oběd.

Takže pak sedím bezradně nad hromadou nákupu a vymejšlím, co aspoň trochu smysluplně zkombinovat. Když jsem doma sama, ještě to jde. Bramborové noky s lučinou a rajčaty podušenými na cibulce je pro singlačku docela obstojnej oběd. Ale nabíněte to dceři. Nebo muži. A to prosím je tohle menu završené čokoládou asi o tisíc mil dál, než moje obědy kolejní...

madla od divadla

11. listopadu 2012 v 19:56 | mňau
Začínám být zkušenou návštěvnicí dětských divadelních představení, a tak vám mohu podat referát.

V knihovně hrává nyní o pátcích divadelní soubor, který nám stačilo vidět jednou. Šlo o včelí medvídky, činohra. Scéna bezva, kostýmy pěkné, ale jinak - no nebylo to pro děti od tří let. Včelí medvídci se chovali jak dvanáctiletí smradi a pubertální hlášky prostě tříleťáka nepobaví. Jeho rodiče kupodivu taky ne. Děti z prvních tříd se ale docela bavily, takže za pár let to možná zkusíme znova. Stálo to 80,- a sál byl velice prázdný, mohly tam být tak dvě třídy a pak asi osm dvojic dospělý dítě jako my. Utekly jsme asi v půlce, protože to bylo docela strašidelné, aspoň na naši Julii. Rozčilení z pavouka, který chtěl sežrat Čmeldu, jsem ještě za pomoci gumových medvídků zpracovala. Na obrovskou tlapu Pučmelouda už nestačilo nic. Musely jsme ven. (Ale brečelo i pár školáků, dodávám na Juliinu obranu.) "Nelíbilo. Ošklivé divadlo. Zlý Pučmeloun."

O sobotách a nedělích odpoledne bývají dětská představení v Redutě. Byly jsme na Třech veselých prasátkách a to si Julinka chválila, přestože asi osminu představení strávila pod sedačkou (hrůzou z vlka). Na představení o tom, jak se prasátka ubrání vlkovi, byly zvláštním způsobem naroubovány Nohavicovy zvířátkovské písničky. Vypadalo to tak, že před vlastní (a celkem známý) příběh o tom, jak prasátka putují krajinou a staví si domečky, byl "vmáčknut" jiný příběh. Během něho prasátka expresně navštívila Afriku i Severní pól, aby mohly zaznít písničky Afričančata, Lachtaní rodina a další. Ale rušilo to možná některé dospěláky (mě), děti vůbec. Příjemná byla přestávka, ve které jsme stihly WC i sušenku, což je s malým dítětem zásadní. Sál byl malý a nabitý. "To se mi moc líbilo. Vůbec jsem se nebála."

Do třetice všeho dobrého jsme se vypravily do Vysočan do Gongu a tam jsme byly nejspokojenější. Představení se jmenovalo Pět ženichů pro princeznu a bylo plné krásných autorských písniček. Jeden hrůzný moment tam byl, a to loupežník, ale jak se posléze ukázalo, nebyl opravdový. To zachránilo situaci a Jula nemusela pod sedačku. Děj mi připadal komplikovaný, ale jak se ukázalo, náš tříleťák se v něm celkem vyznal a bavil se až do konce. Představení bylo v pátek od 10 a bylo tam plno školkových tříd, odhadem 6 až 8. Měla jsem strach, jestli ještě dostanem lístky - soukromníci si mohou lístek koupit, až když se usadí předem objednané školky. To je jediná nevýhoda, že tam člověk jede trochu naslepo, lístek se nedá rezervovat. Ale paní pokladní nás ujistila, že školkové děti nikdy nedorazí všechny a pár míst je vždycky volných. "To bylo krásné, ta princezna a ten princ. Já bych chtěla ten chlebíček se šunkou."

Takže příště zase do Gongu, Divadlo Aha! pod vedením M. Pokorného chceme určitě vidět ještě u něčeho.

Pokojíčky

11. listopadu 2012 v 19:30 | mňau
Když jsme byly malé, teda školní, měly jsme dva pokojíčky. Zimní a letní. Zimní vypadal jako dětský pokojíček každého z vás, ale letní, to bylo dobrodružství samo. V stejném domě, jenomže přímo pod střechou, vlastně na půdě, dvě okna v širokém štítu, zátěžový červený koberec a velikost zhruba jako náš dnešní byt.

Mělo to pod těmi trámy úplně jinou atmosféru a když se setmělo a nedejbože začalo pršet nebo dokonce bouřit, jo, to byly noci. Skoro jako venku pod stanem.

Jednou mě tam hodně vyděsily kočky mrouskalky. Vůbec mě nenapadlo, že ty strašidelné zvuky vydávají tahle celkem neobávaná zvířata. Koukala jsem oknem do tmy a nakonec jsem na to přišla. Ale veselo mi nebylo.

Když začalo být chladno, musely jsme zase na druhou stranu domu do zimního, kde bylo vytopeno. No řekněte, dva pokojíčky, kdo to má?

Se mnou si nikdy hrát nechceš!

5. listopadu 2012 v 9:21 | mňau
Půjdeš zítra do školky?
Ne, půjdu do školy. A budu se tam učit.
Ty by ses chtěla učit? To já bych si radši chtěla hrát.
Hrát? Ale se mnou si nikdy hrát nechceš!


Tahle výtka mě zaskočila a přiměla k přemýšlení o tom, co to vlastně je "hrát" z pohledu J. Protože společné vaření, stříhání, čtení, lepení, modelování do toho zřejmě nepatří, protože to obvykle chci. To, co nechci, je chodit s legovými kostičkami po pokoji a pitvořivě za ně mluvit. "Já, zelená zebřička, ti, lve, povídám, aby ses nepásl na mém paloučku." "Ale já se tu, zebřičko, nepasu, já tu hlídám."

Zrovna jsme tuhle někde s dondem četli, že malé holčičky si při hře často vykládají. Museli jsme to poopravit. Malé holčičky si při hře NEUSTÁLE vykládají.

Několik týdnů máme doma hru na zoo. Shromáždí se všechna zvířátka - je jich se všemi lego-figurkami tak 40 - a postaví se těsně za sebe. V tom řazení zřejmě je nějaká logika, protože když dám žirafu k zebrám, setká se to s okamžitou kritikou: "Ale sem ne, maminko ťulísko, to sem nepatří. Ty jsi ale výjimka!" Marně se snažím příště zařadit žirafu lépe, nikdy se mi to nepodaří.

Když stojí všechna zvířátka v dlouhé řadě, vydají se na procházku. Znamená to, že se hne s prvním zvířátkem o 15 centimetrů dopředu, pak s druhým, třetím, čtvrtým, patnáctým, dvacátým... Jednou jsem přistoupila na to, že budu na téhle hře participovat, jenomže ono to nekončí. Když se přisune čtyřicáté zvířátko, vykročí zase to první a tak to jde v nekončící řadě. Než se zvířátka unaví a jdou zpátky do zoo spinkat.

Takže opravdu je to tak, nerada si hraju. Plácání báboviček dávám, navlíkání korálků dávám a modelování 20 identických miminek z plastelíny dávám. Hru na zoo ne.