Prosinec 2013

Pane učiteli,

20. prosince 2013 v 21:26 | mňau

nedávno se mi o Vás zdálo a bylo to moc fajn. Uvědomila jsem si pak ráno, že jste pro mě vzor učitele a že bych byla ráda, kdyby se moje děti časem dostaly "do rukou" někomu, jako jste Vy.
Mezi mými známými, rodiči malých dětí, se teď školy hodně řeší a souhrnný pocit je takový, že dnešní učitelé jsou hrůza a děs a že je nejlepší učit děti sám doma (to by dopadlo!) a nebo sehnat (založit) soukromou školu. Ale když si vzpomenu na Vás a ještě několik osobností z mojí vlastní základky dvacet let zpátky, přestane mi to připadat tak zlé.
Přeju si, abyste byl zdráv a spokojen a abych s Vámi mohla ještě někdy mluvit. Vzpomínám na hodiny češtiny a oceňuju, jak jste s námi puberťáky uměl mluvit laskavě a partnersky a přesto s patřičnou autoritou učitele. Děkuju za to. Člověk za léta mnohé zapomene, ale to, že s ním někdo jednal s úctou a laskavě, i když byl ještě "dítě", ten je k nezaplacení.

Krásné Vánoce a hodně štěstí.

Setkání

17. prosince 2013 v 21:27 | mňau
Běžely jsme na vánoční výstavu do Botanické. Jula v puse lízátko, dostala ho ve školce k svátku. Zastavovala u všech výloh s ošklivými barevnými věcmi. Nejvíc se jí líbí východní nehtové umění - čím víc barev, tím líp. Ale ráda postává i u výloh s plastovými naušnicemi a nepovedenými svatebními šaty. I tady platí pravidlo o barvách.

Trpělivě jsem čekala, protože mimino spalo. Mohlo mi to být celkem jedno, kolik zastávek na cestě uděláme. Ale úplně nebylo. Mrzlo.

Konečně jsme přešly most a dostaly se na Palačák. Julinka dolízala a podávala mi tyčku. Odmítla jsem a poslala ji s ní do koše. Dolů, do parku, přesněji do Zítkových sadů. "Seběhni schody, vyhoď tyčku do koše, na opačném konci parku u těch laviček se sejdeme." Park se jmenuje sady, ale je prakticky bez stromů. Naprosto přehledný.

Jula z nějakého důvodu minula první koš, druhý koš i třetí koš. U všech se sice zastavila, ale nějak se jí nezdály dost dobré pro její tyčku. Já šla s kočárem při silnici, do parku jsem zahnula až po třiceti metrech a v tom jsem ho uviděla.

Nešel vzpřímeně ani přímo. Potácel se a hroutil do sebe. Podle vzezření a mých předsudků mix alkoholika, houmlesa, šílence a možná i násilníka. Mezi mnou a jím asi čtyřicet metrů. Jula mu neomylně běží vstříc, ale pozor, vůbec ho nevnímá. Vnímá koš, který je tři metry od něj. Právě ten si prý zaslouží její lízátkovou tyčinku.

Do prdele! zahřmí chlap. Táhl množství igelitek a jedna se mu zrovna rozervala. Obsah se sype na zem. Jula se zájmem vzhlédne. Chlap omylem vzhlédne.

Zlatíčko! Promiň. Já si nevšiml, že jsi tady. Promiň, já nechtěl takhle nadávat, povídá jí. Sedl si na lavičku, aby jí viděl do očí a povídal si s ní. A Jula vykládá a vykládá. Chlap ji zpovídá, směje se, občas na mě koukne. Je chytrá, zahuláká. Moc chytrá.

Trvá to dlouho. Je zima. Trochu se tomu směju. Už bych šla. Ale stydím se jim to povídání nějakým mateřským povelem ukončit. Konečně ji chlap propouští. Ještě si mávají.

Co jste si povídali?
Co by? Nechci ti to říct. A pojď rychle, je mi zima.

glob

8. prosince 2013 v 21:33 | mňau
glob glob

Vítr

7. prosince 2013 v 16:35 | mňau
Dojely jsme s Karlou na Smíchov. Pořádně foukalo, ale ve Strakonické u pivovaru byl celkem klid. Pivovar po obou stranách rušné dvouproudé jednosměrné ulice. Nezastřešený tunel. Byla tma.

Otevřela jsem kufr a vytáhla kočár. Postavila jsem ho těsně za auto. Nestál v silnici - parkuje se tam šikmo k chodníku, takže zapadl do trojúhelníku tvořeným zadkem našeho a bokem sousedního auta.
Narovnala jsem madlo a odbrzdila kočár. Sáhla na přední sedadlo pro tašku a klíč a na zadní sedadlo pro vajíčko s malou Karlou. Pohledem kontroluju kočár. Nebyl tam.

Kde je kočár? Kam se mohl za těch pět vteřin podít kočár?

Auta mířící z Prahy ven měla zelenou. Projížděla v těsné blízkosti kolem mě. Oslňovala, nic jsem neviděla. Karlička je potichu. Strkám ji zpátky do auta a přemýšlím, co můžu dělat. Jsem ráda, že dítě nebylo v kočáru, že ho mám u sebe.

Tamhle je! Kočár stojí na druhé straně ulice a asi deset metrů proti směru, kterým jezdí auta. Snad ho tam dostrkal vítr nebo ho vtáhl do ulice podtlak za nějakým kamionem. Přední kola zapřená o obrubník, madlo do ulice. Auta ho míjí, ani se mu moc nemusí vyhýbat, zabírá sotva metr od kraje ulice.
Auta teď mají červenou, rychle zamykám a přecházím s vajíčkem v ruce na druhou stranu.

Jdu po obrubníku, chodník zabírá obří květináč. Sahám po kočáru, chvíli ho musím táhnout po silnici, to kvůli květináči. Teď poprvé na něj nějaký řidič reaguje. Zběsile troubí. Nejspíš si i plácá na čelo. Snad si myslí, že to podnikám dobrovolně. Že mě baví lovit kočár z frekventované ulice. Fascinuje mě, že nikdo nezastavil, ani nezpomalil. Jak bych reagovala já? A jak bych měla reagovat? Zastavila bych, zapnula výstražný, vylezla, šla se podívat, jestli je tam dítě, odtáhla kočár na chodník?


Kočár je šťastně na chodníku. Strkám vajíčko s Karlou do něj a hned ho musím obrátit. Fouká šílený vítr, ale z druhé strany, než bych vzhledem k tomu, kam ujel kočár na Strakonické, čekala. Karle teď fičí na záda, mně do obličeje. Čeká nás sto padesát metrů, než budeme doma. Kousek.